K Sen o snu

Čtenáři,

ráda bych se vyjádřila k (zatím jen) povídce Sen o snu. Je to rozpracovaný text, plánovaná délka je cca 500 stran A5. Takže se opravdu nejedná o definitivní verzi.

Pokud mi napíšete nějaký komentář, zda se příběh líbil či ne, budu vám za to velice vděčná. Uvědomuji si, že je to jedna z mých prvotin, co se týká rozsahu, proto bych ráda slyšela vaše názory.

Děkuji a přeji příjemné čtení.

Sen o snu - 1. kapitola

Mladá dívka jménem Lucie popisuje svůj příběh učitelky, svojí minulosti, současnosti i vizi budoucnosti. Osamělá Lucie se vrací na půdu školy, kde studovala. Její minulost ovlivňuje pohled spousty lidí z jejího okolí. Pohled na ni jako mladou lektorku, osobnost i přítelkyni. Lucie se ve vzpomínkách vrací k okamžikům, které byly v jejím životě velice důležité, ne-li zlomové. Její psychická i emoční síla a nezdolnost charakteru jí pomáhají překonat překážky v přítomnosti i na cestě k šťastnější budoucnosti.

Příběh je částečně smyšlený, částečně autobiografický. Jména postav byly změněny.

Tuto knihu bych chtěla věnovat těm, kteří mne inspirovali a vedli mým životem v dobách dětství, dospívání a dospělosti.

Šla jsem městem. Bylo období Vánoc. Po náměstí procházely stovky lidí, studentů, rodičů s ratolestmi, mladých párů, všichni se proplétali mezi lidmi a stánky. Byly slyšet koledy, smích, vládla příjemná atmosféra klidu a pohody. Staří známí a přátelé se potkávali se svými starými známými a přáteli. Sem tam zavoněl punč, medovina, svařené víno, jinde bramboráky, klobásy a jiné drobné pochutiny a občerstvení.

            Proplétala jsem se davem. Nezajímaly mě ani stánky, ani zpěváci na podiu či lidé v mém okolí. Hlavou mi kolovaly myšlenky, vzpomínky, obrazy z minulosti. Proto jsem si myslela, že snad sním, když jsem ji v tom davu spatřila. Její tvář jsem jen letmo zahlédla, ale byla přede mnou. Věděla jsem, že i ona si mne všimla. Měla jsem v podstatě jen dvě možnosti: ztratit se v davu, předstírat, nalhat sama sobě, že pro mne již vůbec nic neznamená a být schopná odejít, nebo jít dál a postavit se čelem tomu, co má přijít. Rozhodla jsem se. Ať přijde cokoliv, nebudu utíkat. S trochou štěstí si jen popřejeme hezké svátky a půjdeme dál.

            Když jsem ji ale viděla stát metr přede mnou, podívala jsem se jí do očí a zalitovala toho, že jsem jednoduše nezmizela jako pára nad hrncem. Stála přede mnou s očima, které prosily, škemraly, litovaly.

„Ahoj, Luci,“ řekla tiše.

„Dobrý den, paní učitelko.“

„Šťastné a veselé Vánoce a všechno nejlepší do nového roku,“ řekla jsem a natáhla ruku.

„Tobě taky, Luci,“ odpověděla a ruku stiskla.

Uvnitř mě to trhalo na kusy. Chtě nechtě pro mě něco znamenala. Ať už se mi to líbilo nebo ne, byla to ona, kdo mi zachránil život a zároveň ve mně probudil ty něžné city. Byla to ona, první žena, kterou jsem milovala.

„Mohla bych se s tebou někdy sejít?“ řekla a přetrhla tak tok mých myšlenek.

„Prosím? Omlouvám se, byla jsem trochu mimo.“

„Chtěla jsem se zeptat, zda bych se s tebou nemohla někdy sejít.“

„To záleží na spoustě věcí, paní učitelko,“ odpověděla jsem s důrazem na poslední dvě slova.

„Na jakých?“

„Třeba na důvodech, proč se chcete sejít.“

„Myslím, že víš moc dobře, jaké jsou důvody.“

„Ano, vím. A právě proto se mi chce říct ne.“

„Proč?“

„Protože jsem se k tomu už vyjádřila. Není mi sice jedno, jak budou věci probíhat dál, ale tohle prostě nemám dvakrát chuť znovu rozebírat, protože je to v podstatě pryč, ale i kdyby nebylo, okolnosti v podstatě zůstaly pořád stejné.“

„Luci, prosím. Pro mne je to důležité.“

Otevřela jsem oči a vypnula budík. Ještě ani nezvonil. Probudil mne ten sen. Chvíli jsem civěla do stropu a snažila se vybavit si ho. Účinek se dostavil prakticky okamžitě. Všechno se mi v hlavě odehrálo jako živý film. Všechny pocity mnou projely znovu a znovu. Nejdříve strach, zmatení, láska, potom bolest, touha a všechno mnou vířilo najednou. Svým způsobem jsem tu ženu nikdy nepřestala milovat. Svým způsobem jsem ji ale také nenáviděla. Za to, co udělala. Za to, co ve mně probudila a pak to odhodila jako nepotřebný odpad. Probudila moje srdce k životu a lásce a nakonec jej prostě pošlapala. Důvody jsem neznala, v podstatě pro mě nebyly nijak důležité. Prakticky mi bylo jedno, proč. Podstatné bylo, ŽE se to stalo.

Zvedla jsem se z postele, utřela si slzy a šla jsem do koupelny. Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem kruhy pod očima a unavený, smutný výraz ve tváři a hlavně v očích. Chvíli jsem se prohlížela. Baculaté tváře byly ty tam. Žádné přebytečné boky, široká stehna, ani nic jiného, co mi bylo ještě před pár lety na obtíž. Ještě před čtyřmi lety jsem byla takový velký hromotluk. Když jsem se pak dostala k pravidelnému sportu, upravila si životosprávu na rozumnou úroveň, povedlo se mi dosáhnout toho, co jsem až do svých jedenadvaceti považovala za nemožné.

To ale nebyl jediný sen, který jsem si splnila. V duchu jsem přemýšlela.

„Dnes je mi pětadvacet. Mám skvělou práci, která je i mým koníčkem, moje vedlejší zaměstnání mi vydělává dost na to, abych si mohla dovolit luxus, o kterém jsem před pěti lety jen snila. Co víc si přát?“

Dům, ve kterém bydlím, stojí kousek za Brnem. Podobá se spíše moderní vile, nežli rodinnému domu. Na veliké zahradě se mi přes den prohánějí moji dva mazlíčci. Rotvajler Kim a ridgeback Simon. V zahradě mám pár stromů a jednoduchou, nicméně překrásnou skalku. Na bazén, který mám za domem, od silnice prakticky není vidět. K bazénu jdu přes obývací pokoj skrz francouzská okna. Mezi okny a bazénem jsem si postavila bar, ložnice, která je nad ním ho zakrývá před deštěm, sluncem i sněhem. V jedné místnosti s obývákem je kuchyně. Linka vede do prostoru, za ní jsou skříně a spotřebiče. Celá kuchyně i obývák jsou v černo-šedo-bílém provedení. Ložnice, položená právě nad obývákem je hned po pravé straně za schodištěm. Celá je ve stejných barvách a v asijském stylu. Naproti ložnice je pracovna. Je moderní, ale skromná a útulná. Vedle ložnice je malá posilovna, kam si chodím odpočinout po náročném dni v práci. Poslední pokoj v patře je prázdný. Je to pokoj pro dítě, které bych si moc přála. Ve spodním patře je ještě garáž, postavená pro 4 místa. Jedno je pro moje auto, Mitsubishi Eclipse, které jsem dostala jako dar od velmi blízkého přítele. Druhé místo je pro motorku, kterou mám v plánu kupovat teď v létě. Další dvě místa jsou prázdná. V domě žiji sama, nemám ani ve svém okolí moc lidí, kteří by vůbec věděli, kde bydlím. Tento dům jsem si před pěti lety vysnila, po dvou letech jsem na něj začala vydělávat, do dalších dvou let se mi podařilo ho nechat postavit. A před nedávnem se dokončili poslední úpravy. Dnes je můj. Jeden ze splněných snů.

Pohroužená do svých úvah jsem šla zpět do ložnice, abych se oblékla. Dívala jsem se na oblohu a uvažovala, zda nebude pršet.

„Jo, vezmu si ty šaty,“ pronesla jsem sama k sobě, držíc je v ruce.

Oblékla jsem se do nich a seběhla dolů po schodech do kuchyně. Udělala jsem si snídani, najedla se, nasedla do auta a odjela. Cesta do školy mi zabrala necelou půl hodinu. Zaparkovala jsem na školním dvoře a vystoupila z auta.

Když jsem přišla do kabinetu, Věra tam ještě nebyla. Věra byla moje kolegyně, bývalá profesorka a skvělá přítelkyně, která v mém životě hrála velmi důležitou roli a to jak v minulosti, tak v přítomnosti. Dnes začínala později, proto neměla důvod tu být tak brzy. Moje první hodina měla proběhnout u čtvrťáků. Pomalu jsem si začala chystat věci. Když bylo vše hotové, zbyla mi ještě chvíle do začátku hodiny. Tak jsem šla do automatu pro kávu. Cestou jsem potkala Janu. Učila chemii a matematiku.

„Ahoj, Jani.“

„Ahoj, Luci. Co že tak brzo?“

„Ale… vzbudila jsem se dost brzy, tak jsem si říkala, že neuškodí, když tu budu o chvíli dříve. A co doma, když je tam člověk sám?“

„Copak, špatný spánek?“

„Ne, spíš špatné sny.“

„Jo, tak to znám. Koho dnes máš?“

„Dvouhodinku konverzace se čtvrťáky, potom hodinu technické angličtiny u třeťáků, pokračování s prvákama, což je taky dvouhodina a pak hurá domů. Na zítřek musím nachystat tu debatní ligu.“

„Tak to celkem ujde, řekla bych. Mě čeká pět hodin s druhákama.“

„Chemie a labiny?“

„Jo, no. To bude zase teror. Mám v té třídě něco podobného, jako kdysi tebe a Michala.“

„Taky tak hádavý?“ vzpomínala jsem v duchu.

„No, dá se to tak říct. Jeden řve po tom druhým, že ten druhej nic nedělá a ten první že to musí udělat všechno sám. Jsem z toho už celkem otrávená, kolikrát. A to nemluvím o tom, co to dělá s atmosférou ve třídě.“

„A nemůžeš je nějak rozházet?“

„Teď, před koncem školního roku? Vždyť už to ani nemá cenu.“

„Ale všechno má svou cenu, když se na to podíváš ze správného úhlu pohledu.“

„Ten tvůj optimismus bych opravdu chtěla mít.“

„A kdo si myslíš, že mě to asi tak naučil?“

„No, tak až tak optimistická jsem nikdy nebyla.“

„Ale byla. Copak zapomínáš, jak sis v labinách dopoledne celou dobu broukávala?“

„No, asi máš pravdu,“ rezignovala. „Něco s tou dvojkou udělám.“

„No vidíš,“ řekla jsem a vypila poslední zbytek kávy.

„Nic, musím se jít nachystat, Luci.“

„Jo, tak hodně štěstí.“

„Dík, tobě taky.“

„Díky, ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděla a zmizela mi z očí.

Chvíli jsem tam ještě stála a přemýšlela. Zazvonil školní zvonek, ohlašující konec hodiny. Byl čas se nachystat na výuku. Šla jsem tedy do kabinetu. Zkontrolovala jsem věci, jestli mám všechno, vzala jsem je do jedné ruky, do druhé klíče a šla jsem do třídy.

Pět hodin výuky proběhlo naprosto v pořádku, bez průtahů, problémů a jiných obvyklých nepříjemností. Vrátila jsem se do kabinetu a za stolem našla Věru. Když jsem otevřela dveře, zvedla hlavu od papírů.

„Ahoj,“ řekla a vrátila se k práci.

„Ahoj. Jaký byl den?“

„Příšerný. Jsem ráda, že je zítra pátek.“

„Jo, to já taky.“

„Taky děsný den?“

„Ani ne, všechno bylo v pohodě.“

„Jak ty to děláš, že s těma děckama prostě nemáš sebemenší starosti?“

„Netuším. V podstatě k nim přistupuju stejně, jako ty kdysi k nám.“

„Já jsem pořád stejná a vždycky se najde někdo, kdo mě vytočí.“

„Nesmíš se nechat rozhodit. Na to většina z nich čeká. Kousek ustoupíš, ukážeš slabou stránku a roznesou tě na kopytech.“

„To máš pravdu. Já jsem ale vždycky byla neústupná, to přece víš.“

„To vím. A moc dobře si to pamatuji. Ale stejně… Kdo je to tentokrát?“

„Tomáš Soukup.“

„Můj Tomáš?“

„Jo, tvůj. Mám s ním starosti už delší dobu. Nechtěla jsem to s tebou řešit, ale dneska už je toho fakticky moc.“

„Když už to delší dobu nefunguje, proč si prostě nepřišla a neřekla mi o tom?“

„Vím, že toho máš hodně. Nechtěla jsem ti ještě přidělávat. Myslela jsem, že to zvládnu sama.“

„Sice toho mám hodně, ale to vůbec neznamená, že se o to nemůžu postarat. Je to student z mé třídy, tak bych to měla řešit.“

„To ano, ale když vidím, jak jsi zavalená prací, raději se snažím to nějak zvládnout sama a vyřešit to, než abych tě zatěžovala maličkostmi.“

„Nezlob se na mě, Věrko, ale pokud někdo rozhodí TEBE, tak už to není maličkost. To už musí být setsakramentský průšvih.“

„Asi máš pravdu. Myslíš, že bys s ním, prosím, mohla promluvit?“

„Jistě. O co vlastně jde?“

„Fláká to. Ať dělám, co dělám, mám pocit, že na to prostě kašle. Ve všech ostatních předmětech maká a jde mu to, ale v biochemii prostě lítá od čtverky k pětkám a zpátky. Není schopnej se to naučit. Začínám mít už nějakou chvíli pocit, že mi to vážně dělá naschvál.“

„No nazdar. Do kdy tu dneska jsi?“

„Budu tu ještě dlouho. Proč?“

„Vezmu ho sem a vyřešíme to ve třech.“

„Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“

„Pokud má problém s tebou, vyřešíme to. Pokud ne, budu klidnější, když tu budeš taky.“

„Proč mi tohle sezení ve třech něco připomíná?“ zeptala se s předstíraným přemýšlením.

Obě jsme se tomu zasmály. Byla to narážka na situaci, kdy jsem ještě byla Věrčina studentka a měla jsem trochu větší malér. „Debata ve třech“ tehdy proběhla mezi mnou, Věrkou a paní zástupkyní, tehdy mojí bývalou třídní učitelkou.

Když zazvonilo, šla jsem do učebny, kde měla mít moje třída další hodinu. V rychlosti jsem studenty přelétla pohledem a našla Toma.

„Tomáši!“ zavolala jsem na něj.

Přišel ke mně a podíval se mi zpříma do očí.

„Ano, paní profesorko?“

„Vezmi si věci a pojď se mnou, prosím.“

Tomáš si šel pro batoh a potom jsme se vydali směrem do kabinetu.

„Posaď se, prosím.“

„Co se děje, paní profesorko?“ zeptal se.

„Děje se to, Tome, že mám poslední dobou pocit, že na moje hodiny kašleš. Tvoje písemky jsou děsné, jedna vedle druhé,“ odpověděla Věra.

„A já jsem na tebe stížnost od dalších profesorů neslyšela. Na tvoje známky jsem se dívala a byly v pořádku. Jen v té biochemii takhle lítáš. Tak co se děje?“ vložila jsem se do toho.

„Děje se to, paní profesorko, že mě prostě biochemie nebaví. Navíc je toho hrozně moc. Kdo se to má všechno naučit zpaměti? Třeba taková EMP dráha, vždyť je toho tolik!“

„Víš, Tomáši, věř mi nebo ne, ale já jsem tu před sedmi lety studovala. Paní profesorka Marková mě biochemii učila taky. A měla jsem tehdy naprosto stejný problém, jako ty. Prostě toho bylo moc na to, abych se to naučila zpaměti. Nakonec mi došlo, že jestli se chci vůbec dostat k maturitě, stejně mi nezbude nic jiného, než si k tomu sednout a prostě se to našprtat. Nebyla jiná volba. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, stejně to nakonec jinak nešlo.“

„Já tohle chápu, paní profesorko,“ bránil se Tomáš. „Ale je to hrozně těžký.“

„Nikdo přece netvrdil, že to je jednoduché. Ale zeptám se tě narovinu. Vážně chceš maturovat teď v květnu?“ zeptala jsem se ho přímo.

„Ano, chci.“

„Tak pro to něco udělej. Nauč se to. Klidně se to našprtej a pak to vypusť z hlavy. Z biochemie přece maturovat nebudeš, nebo jo?“

„Ne, to rozhodně ne.“

Věrka se při tom prohlášení mírně pousmála. „Ještě, abys maturoval,“ prolétlo jí zřejmě hlavou.

„Tak vidíš. Tak to prostě nějak zvládnem, ano?“ zeptala se.

„Jo, udělám, co budu moct,“ prohlásil Tomáš a zvedal se. „Je to všechno? Rád bych se vrátil do třídy.“

„Jo, můžeš jít, pokud k tomu paní profesorka nechce nic jiného dodat,“ řekla jsem a podívala jsem se na Věrku.

„Snad jen tohle, Tomáši. Já ti nechci dělat zle. Koneckonců si to řekl sám. Z biochemie maturovat nebudeš. Tak mi nedávej důvod, abych tě musela v srpnu znovu vidět ve škole.“

„Budu se snažit, co to půjde. Slibuju,“ řekl pevně a otočil se k odchodu. „Nashledanou,“ zabručel a odešel.

„No, tak snad je to pro jednu vyřešeno,“ řekla jsem a sedla jsem si.

„Snad ano,“ odpověděla Věra.

Seděla jsem na židli a vzpomínala. Je to pár let, co jsem sem párkrát zavítala, jako studentka. Asi nejsilnější okamžik se odehrál chvíli po tom, co jsem úspěšně napodruhé odmaturovala.

Zazvonila jsem na zvonek u dveří do kabinetu. Věrka mi přišla otevřít dveře. Stála jsem tam, nervózní, v ruce složku, kde byl snad ten nejpovedenější portrét, jaký jsem kdy vytvořila. Byla jsem pyšná na to, jak jsem ji nakreslila. A ten den jsem jí chtěla tu kresbu dát.

„Dobrý den, paní profesorko,“ pozdravila jsem nervózně.

„Ahoj, Lucko. Pojď dál,“ řekla mi a ukázala na křesla.

Posadila jsem se a začala snad tou nejotřepanější větou, jaká mohla padnout.

„Jak se máte?“

„Dobře, jen jsem pořád v jednom kole. Jak se máš ty, Lucko?“

„Jo, celkem to jde. Jsem teď v Olomouci, pracuju tam na jazykové škole, učím angličtinu.“

„To ráda slyším, že se ti daří.“

Proběhlo ještě pár zdvořilostních věcí a potom nastal okamžik, na který jsem čekala. Seděla naproti mně.

„Paní profesorko, chtěla bych vám něco dát,“ řekla jsem a podala jí složku.

Otevřela ji a dojatě se dívala na můj výtvor.

„Tak to je tvoje práce na tom facebooku. Já tam profil nemám, ale jeden student mi to přišel ukázat. Bylo tam tohle a pak ještě obrázky, které vypadaly jako nějaká vánoční kolekce.“

„Jo, to jsem dělala já.“

„Tady vidím, jak jsem už stará.“

„Ale, paní profesorko…,“ namítala jsem.

„Děkuju, Lucko,“ řekla a v očích se jí třpytily slzy dojetí.

„Nemáte za co,“ odpověděla jsem s úsměvem.

Rozloučily jsme se a já vyšla ven z kabinetu. Ruce se mi třásly, ale byla jsem šťastná. Nevěděla jsem, kde a jak ten portrét skončí, ale byla jsem ráda, že jsem našla odvahu s tím za ní přijít a předat jí to.

Byly doby, kdy jsem se k téhle vzpomínce upínala snad každý den. K téhle a pár dalším.

Chvíli jsem se prohrabovala ve stole, a když jsem našla, co jsem hledala, sbalila jsem si věci do batohu a chystala se k odchodu.

„Ty už jdeš?“ zeptala se mě Věrka.

„Jo, musím. Mám ještě nějakou práci a na to si chci v klidu sednout doma.“

„Tak jo, užij si odpoledne.“

„Ty taky,“ odpověděla jsem a Věrka se ušklíbla a pohled vrhla na hromádku papírů na jejím stole.

„To užiju. Alespoň doufám, že se nad těmi písemkami i zasměju.“

„Tak ahoj,“ řekla jsem s úsměvem a vyšla ven.

Na dvoře jsem nasedla do auta a chvíli seděla za volantem. Ať jsem dělala, co jsem dělala, za celých sedm let se mezi mnou a Věrou z mé strany nic nezměnilo. Možná to bylo tím, že jsem se s ní v práci vídala téměř denně. Možná tím, že jsem se nikdy nedozvěděla, jak se na to dívá ona. Možná tím, že jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by mě zaujal natolik, abych byla schopná zapomenout a pohřbít jednou pro vždy svoje city k ní. City, které byly vroucnější, než jakékoliv přátelské emoce. City daleko mocnější a něžnější, než jakékoliv jiné záležitosti lidského srdce. City, jejichž cena se nikdy a ničím nedala zhodnotit. City, pro něž se vedly války, bitvy, rvačky a potyčky. City, pro které muži umírali, a ženy hořce plakaly. City, které dokázaly i ten nejpochmurnější a nejtemnější den rozzářit více, než samo letní slunce. City, bez nichž by lidský život byl jen prázdnotou a trápením. City, které dávají naději tam, kde všechno ostatní zemře a zklame. Ty city, které se ve mně skrývaly snad od doby, co jsem ji poprvé spatřila. Když mě poprvé objala, když jsem se jí poprvé podívala hluboko do očí, když se mě poprvé dotkla. Mezi námi se nikdy nic nestalo, nikdy jsme ani jedna nepřekročily mez přátelství, přesto jsem nikdy nezapomněla na chvíle, kdy jsem jí stála blíž, než ostatní. Chvíle, které jsem si v sobě uchovala a s láskou a něhou je opečovávala. Vzpomínky, které byly ukryté hluboko v srdci a ke kterým jsem utíkala ve chvílích samoty, smutku, bolesti a pocitu beznaděje. Vzpomínky, které mi vždy daly sílu, odvahu a naději. Sílu postavit se znovu na nohy, jít dál a bojovat. Odvahu bojovat a prát se s životem a vším, co mi překáželo na cestě ke snům a štěstí. Naději, že všechno zlé se jednou v dobré obrátí a každý, kdo trpěl a padal, jednou dostane odměnu za všechnu vyčerpanou sílu, proplakané slzy a bolest, kterou prožil.

Po tváři mi samovolně stékaly slzy. Nevěděla jsem, jestli jsou to slzy štěstí, že jsem ji kdy vůbec potkala nebo slzy bolesti z toho, že ji nikdy nemůžu mít blíž, než teď.

Utřela jsem si oči a tvář a nastartovala. Jela jsem domů. Když jsem přijela, vzala jsem svoje věci, odnesla je do pracovny, šla jsem do obýváku a pustila si hudbu. Smutnou, žalostnou, bolestnou. Potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat. Zvýšila jsem hlasitost a šla se převléct do plavek. Když jsem vyšla ven, téměř jsem se k bazénu rozběhla a skočila do něj. Plavala jsem asi hodinu. Hlavou mi běhaly obrázky, vzpomínky a mnou probíhala taková směs emocí, že se mi chtělo křičet, utéct, sbalit se a odjet pryč. Pryč od všeho, co tu bylo. Jednou pro vždy tohle všechno nechat za sebou a nepřemýšlet nad tím. Zapomenout.

Jak sladká byla nevědomost před pár lety. Když jsem si myslela, že mě k ní táhne jen pouhé přátelství. Když jsem si ještě plně neuvědomovala svoji náklonnost k těm něžným a jemným stvořením, k ženám. Jak nádherný sen, překrásná iluze to byla. Když jsem se ohlížela po mužích. I když jsem věděla, že je někde něco jinak, netoužila jsem po změně. Chovala jsem se tak, jak jsem byla naučená a jak bylo normální. Flirtovala jsem s muži, chodila jsem s nimi v noci uléhat. Procházela jsem se s nimi ruku v ruce městem a snažila se přesvědčit samu sebe, že to, co mě k nim táhne, je láska. Jenže ten krutý osud tomu chtěl jinak. Co a jaká je ve skutečnosti láska jsem pochopila, až když jsem byla daleko od všech, které jsem milovala. Daleko od všeho, co jsem znala. Daleko o těch, kteří mi mohli pomoci se postavit na nohy, když jsem padla únavou a vyčerpáním. Až tehdy jsem potkala tu, která to všechno změnila, otevřela mi oči. Tu, která změnila celý můj život. Tu, která mě naučila vážit si sama sebe. Tu, která mi pomohla postavit se čelem sama sobě, svým kladům i nedostatkům a snažit se ze sebe „vykřesat“ lepšího člověka.

Byla jsem tehdy na anglické škole, pracovala jsem tam jako lektorka angličtiny. Bylo léto. Začaly prázdninové intenzivní kurzy. Když jsem vešla do třídy a obhlédla studenty, můj pohled se na vteřinu zastavil na tváři, která mi brala dech. Její oči se mi propalovaly hluboko do mysli. Její tvář byla jako tvář víly. Dlouhé rovné vlasy jí splývaly podél zad a pár pramenů i přes ramena. Slabý náznak úsměvu jen podtrhoval její krásu. Stoupla jsem si před tabuli a snažila se mluvit klidně. Bohužel se mi to nedařilo. Rudla jsem, zakoktávala se a nervózně jsem těkala pohledem po třídě a pokaždé, když se zastavil u ní, se mi začaly lehce třást ruce a kolena.

Všechny hodiny s ní probíhaly stejně. Měla jsem tendenci se jí vyhýbat. Když už jsem u ní stála a kontrolovala ji, dávala jsem si opravdu velký pozor, abych se nepodívala, kam nemám. Občas jsem si ji začala detailně prohlížet, výsledkem pak bylo okřiknutí sebe sama. Párkrát se i stalo, že jsem se jí dotkla. To, co potom projelo mým tělem, by se dalo směle nazvat elektrickým šokem. Během jediné vteřiny jsem byla na druhé straně učebny a snažila jsem se uklidnit. Vídala jsem ji každý den, od pondělí do neděle. Během obědových přestávek jsem se snažila na ni nemluvit, vyhýbat se jí. Tolik jsem se bála prozrazení svých citů. Navíc její soukromý život nevypovídal o tom, že by s ženami někdy měla byť jen jedinou zkušenost. Když jsem první den zahlédla její úsměv mezi dveřmi, když odcházela, provázel mě ve snech ještě pár dní. Ať jsem dělala, co jsem dělala, bylo naprosto nemožné ji dostat z hlavy a co hůř, časem ani ze svého srdce.

Její vlasy byly jako to nejjemnější hedvábí, vlály, když jimi profukoval slabý letní vánek. Její oči byly jako ten nejhlubší oceán. Kdo ví, kolik mužů se v nich utopilo. Dívala se na svět pohledem, který vyzařoval moudrost a lásku. Byly to oči, které upínala k milencům v nejtišších hodinách svého života. Oči, které věděly, jak vypadá pláč i smích. Oči, které viděly bolest i uzdravení. Když promluvila, zvuk jejího hlasu mi zněl v uších jako rajská hudba. Jako tóny houslí, které dokáží člověka rozplakat i rozesmát v jednu a tutéž chvíli. Její smích byl jako jarní zpěv ptáků ve větvích a šepot jako šumění větru v korunách stromů. Úsměv na její tváři rozsvítil svět více, než letní slunce. Její tvář, tak nádherná, jemná, sametová, byla překrásná. Ba přirovnala bych ji ke kráse elfů, pohádkových bytostí, jejichž sličnost a krása braly dech. Avšak ona byla ještě krásnější. Každý její pohyb byl půvabnější, než pohyby laně. Každý krok pohnul jejím tělem tak, že to všem bralo dech. Jako by tančila, jako by se vznášela na oblacích a dívala se na svět shora.

Když kurz skončil, vyměnily jsme si telefonní čísla. Když jsme se viděly druhý den po konci kurzu, konečně to ze mě vypadlo. Ona už nebyla moje studentka, jen známá. Mohla jsem si dovolit jít s pravdou ven, tak jsem jí to (po určitých okolkách a chození kolem horké kaše) řekla. Během pár dalších dní jsme se daly dohromady. Celé dva měsíce, které jsme spolu trávily, mi připadaly jako jeden nádherný sen. Kdykoliv jsem ji měla na blízku, byla jsem šťastnější, než kdykoliv předtím. V její přítomnosti jsem zapomínala na všechny svoje problémy a starosti. Každý úsměv, který mi věnovala, pro mě byl jako slunce, které prosvítilo každé zákoutí, jakoukoliv tmu, která snad v té době mohla v mém životě být. Chodily jsme spolu na procházky, užívaly si volných chvil ve městě v parku, u ní doma u hrnku kávy, večery u sklenky vína. Byly to ty nejšťastnější dva měsíce v celém mém životě, neboť ta, v jejíž lásku jsem zpočátku ani nedoufala, pro mě byla zhmotněním všech snů a štěstí samotného.

Okolnosti, které ukončily to, v co jsem doufala, že bude trvat déle, mě roztrhaly na kousky. Nicméně jsem byla vděčná, že znám konečně pravdu a našla jsem vysvětlení, proč veškeré moje snahy o vztah s muži vzaly za své. Tehdy jsem pochopila, že nikdy nebudu mít „normální“ život, že moje iluze ohledně rodiny, dětech budou opravdu jen pouhou iluzí a na cestě k tomuto štěstí, a snad největším cílem každé lidské bytosti, budou jen samé překážky a soudy lidí z mého nejbližšího okolí.

Nicméně život šel dál a já prošla dalšími románky a krátkodobými vztahy, čekajíc snad na zázrak, snad na tu jedinou vyvolenou. Bohužel předsudky byly doposud mým nepřítelem. Nikdy jsem nenašla nikoho, kdo by byl jako ty, které jsem milovala. Ty tři ženy, pro které bych zemřela. Ty, pro jejichž štěstí bych obětovala všechno, co mám a všechno, čím jsem. Ty, pro jejichž úsměv bych byla schopná i zabíjet. Ty, které mi otevřely oči – každá jiným způsobem. Ty, jejichž moudrost dalece přesahovala moje chápání a porozumění, dokud jsem se nedostala do určitých a od těch dob velice vzdálených momentů ve svém životě. Ty, jejichž osobnosti, postoje, rady, zkušenosti a názory ze mě udělaly lepšího člověka. Ty, které se mi snažily do žil nalít optimismus a pohled na svět na hony vzdálený od toho mého. Ty, jež mě mohly nechat napospas osudu a všemu dobrému a zlému. Neudělaly to. Ani jedna z nich. Stály při mně v obdobích a momentech nejhorších, nejtemnějších.

Někteří lidé mají kolem sebe světlo, které září pro ostatní lidi. Myslím, že někteří z nich prošli temnotou. A v té temnotě, možná, jediné světlo, které měli, bylo to uvnitř. A pak, dlouho poté, co z temnoty vyvázli, stále svítí pro všechny ostatní.

Tyto ženy pro mě byly světlem. Svítily mi na cestu, po níž jsem šla. Ony byly ty, které mě neopustily, zatímco všichni ostatní mi házeli klacky pod nohy. Díky nim a jejich úsilí se na sebe dnes mohu podívat do zrcadla bez špetky studu.

Tyto úvahy mi běhaly hlavou, když jsem plavala z jedné strany bazénu na druhou. Voda, klid a hudba mi dovolily si to všechno znovu a znovu promítat v hlavě. Znovu procházet každou větu, která něco znamenala. Znovu procházet staré vzpomínky na doby, kdy jsem sice nebyla úplně šťastná, ale měla jsem alespoň pocit, že někomu není úplně jedno, jakou cestou se můj život ubírá.

Když jsem konečně vylezla ven, slunce už bylo nízko nad obzorem. Přehodila jsem přes sebe ručník a utřela se do sucha po cestě do ložnice. Oblékla jsem si jednoduché letní lněné kalhoty a volnější tričko. Šla jsem do pracovny, ale již s úsměvem a klidem v srdci. Sedla jsem si za stůl a začala se připravovat na zítřejší debatní ligu v angličtině, kterou jsem každoročně na škole pořádala. Měla jsem přihlášená čtyři družstva. Doufala jsem, že alespoň jedno bude stát za to, aby se dostali dál.

Když jsem práci a přípravu na další den dokončila, bylo už kolem desáté hodiny. Byl čas jít spát. Pomalu jsem si tedy začala ukládat věci do batohu, který byl položený vedle psacího stolu. Únava mě začínala zmáhat, tak jsem se jen převlékla a ulehla do postele. Jenže moje mysl pořád ještě ne a ne vypnout. Převalovala jsem se tam a zpátky a doufala, že konečně usnu. Po hodině jsem to vzdala. Zvedla jsem se z postele a šla zapnout počítač. Pustila jsem si relaxační hudbu a na projektor nad postelí jsem pustila fotky přírody. „Tohle už snad zabere,“ říkala jsem si.

Lehla jsem si zpátky do postele a zaposlouchala se do klidných tónů. Rozplývala jsem se potichu nad scenériemi, kam člověk ještě nezasáhnul.

Během deseti minut jsem usnula. Spaní jsem měla kupodivu klidné. Když mě ráno probudil zvonek budíku a já otevřela oči, na mé tváři se samovolně objevil úsměv. Venku svítilo slunce, i přes zavřená okna jsem slyšela zpěv ptáků na stromech na zahradě. „Tak tomu říkám nádherné ráno,“ pronesla jsem v duchu.

Pomalu jsem se zvedla z postele. Protáhla jsem se a trochu zaúpěla, když mi ruplo v zádech. Šla jsem do koupelny a vlezla si do sprchy. Po osvěžující ranní sprše jsem se šla obléknout. Když jsem stála před skříní, přemýšlela jsem, co si mám obléct, oči mi padly na plátěné kalhoty a lněnou halenu. Byl to světlý komplet, který jsem nosila velice ráda. Byl sice skromný, ale velice slušivý a pohodlný. Oblékla jsem si ho a doufala, že nebude odpoledne pršet. Vyšla jsem z ložnice a seběhla ze schodů do kuchyně. Vytáhla jsem z lednice vejce a slaninu. Když jsem si uvařila lehkou snídani a snědla ji, zazvonil mi telefon.

„Prosím,“ oznámila jsem automaticky, když jsem hovor vzala.

Ozval se ten nejnádhernější hlas, jaký jsem kdy předtím slyšela. Byl to hlas ženy, která ve mně většinu času, co ji znám, vyvolávala pocit štěstí, radosti, pokoje a velkou lásku.

„Ahoj, Luci.“

„Ahoj, Martino. Copak, že voláš? Děje se něco?“

„To se musí něco dít, abych zavolala?“

„Ne, to ne. Jen si mě trochu zaskočila. Jak se máš?“

„Skvěle. Jak se vede tobě?“

„No, za chvíli fičím do práce, ale jinak skvěle,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem, aby věděla o mých náladách, podobných té včerejší.

„A mohla bych se za tebou zastavit? Jsem v Brně a ráda bych tě viděla.“

„No, to záleží, na kdy to vidíš.“

„Někdy odpoledne? Musím ještě dopoledne něco vyřizovat.“

„Dobře. Tak v kolik a kde se sejdeme?“

„Tak ve tři hodiny? Může být? Nebo budeš ještě v práci?“

„Zrovna dnes ses trefila, nebudu toho mít moc, takže ve tři budu určitě volná. Trefíš před školu?“

„Jo, nějak to najdu. Pracuješ pořád na té střední?“

„Přesně tam. Tak ve tři před školou. Kdybys náhodou někde bloudila, dej vědět a já tě navedu, ju?“

„Dobře. Tak zatím ahoj.“

„Ahoj.“

Položila jsem hovor a zjistila jsem, že se mi klepou ruce. Martina byla první žena, se kterou jsem byla. A moje bývalá studentka, ještě z dob, kdy jsem pracovala na anglické škole.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Její tvář jsem měla před očima. Přemýšlela jsem, proč se se mnou asi chce sejít. Je skoro konec školního roku, pravděpodobně může hledat práci, takže mě třeba jen chce poprosit, abych se jí někde poptala. „Ano, to by bylo pravděpodobné,“ uklidňovala jsem se.

Podívala jsem se na hodinky. Měla jsem ještě chvíli čas. Vyšla jsem ven na zahradu a jednou nahlas hvízdla. Kim a Simon přiběhli. Dřepla jsem si k nim a chvíli se s nimi mazlila.

„Tak, hodní kluci… No jasně… Podrbu vás oba…“ mluvila jsem k nim.

„Volno,“ dala jsem jim povel. Rozběhli se a dováděli mezi sebou. Běžela jsem za nimi, pohánějíc je rukama, tleskáním a hvízdáním. Dováděli jsme, běhali po zahradě. Tihle dva psi pro mě byli lepší přátelé, než lidé. Když mi bylo úzko, šla jsem si sednout k bazénu a ty dva zavolala k sobě. Každý si sednul po jedné ruce a tiše poslouchali, když jsem mluvila. Nerozuměli, ale cítili, že se něco děje. Byli vždy se mnou, stočili se do klubíčka vedle mne, Kim mi s oblibou pokládal hlavu do klína. Hladila jsem je a mluvila dál. Byli to mí němí přátelé.

Po chvíli jsem je pustila, ať si jdou po svých a šla jsem do garáže. Nasedla jsem do auta a přitom se podívala na prázdné místo pro motorku. Vzpomněla jsem si, že dnes mám jít za přítelem, který mi ji má přivézt, a vyzvednout si ji. Byli jsme domluveni na druhou hodinu.

„Kruci, asi budu muset vzít Martinu na mašině. Snad tu není autem,“ uvažovala jsem.

Vyšla jsem ven z auta a šla zpět do ložnice. Ze skříně jsem vytáhla sportovní tašku s koženými kalhotami, bundou a helmou. Kupovala jsem je před měsícem, když jsem si domlouvala koupi motorky.

„Asi mi bude ale chybět druhá helma.“

Tašku jsem naložila do kufru od auta a vyjela do práce. Cestou jsem zavolala příteli.

„Čau, Zdenku. Mám na tebe prosbu. Myslíš, že bys tam u sebe měl nějaký helmy?“

„No, ty snad nemáš? Myslel jsem, že na ní odjedeš,“ zasmál se do telefonu.

„Ale, já mám, jenže pravděpodobně nepojedu sama.“

„Aha takhle. No, víš, zrovna teď fakt žádnou nemám. Ani jednu. Budeš to asi muset vymyslet nějak jinak. Ta druhá hodina ale platí dneska, jo?“

„Jasně. Máš ji už nachystanou?“

„To si piš. A řeknu ti, to je teda dělo. Je fakt nádherná.“

„Však vím, co si nechávám dovézt, ne?“

„Tak jasně. No nic, hele. Mám tu ještě nějakou práci. Tak dneska ve dvě tu buď, okej?“

„Neboj, budu,“ přesvědčila jsem a zavěsila.

Přemýšlela jsem, jak to odpoledne vymyslet, aby to všechno proběhlo hladce. Když jsem konečně přišla na řešení, byla jsem akorát kousek od školy. Zaparkovala jsem a vešla do budovy. V kabinetě jsem si vzala pár potřebných věcí a šla chystat učebnu, kde měla proběhnout debatní liga. Lavice jsem poskládala vedle sebe, aby tvořily dva dlouhé stoly, jeden na každé straně učebny. Na dveře jsem na vnější stranu přilepila časový harmonogram. Za katedru jsem dala tři židle. Jednu pro mě, druhou pro zástupce ředitele a třetí pro dalšího porotce.

Když jsem skončila s přípravami, zkontrolovala jsem si čas. Liga měla začít za půl hodiny.

Šla jsem ještě do kabinetu pro konvici, kterou jsem tu měla již pár dní nachystanou, a vzala jsem i pár hrnků. Sklenici s kávou jsem si dala pod paži a vrátila jsem se zpátky do učebny.

Uvařila jsem si kávu a čekala, až studenti přijdou. Když přišel nakonec i zástupce ředitele, pronesl pár slov. Tím byla liga zahájena. Studenti měli pár minut, aby si zjistili, jaká témata a jak budou muset obhajovat.

Během soutěže jsem se několikrát přistihla, že lítám myšlenkami v minulosti. Vzpomínala jsem na Olomouc, na dobu, kdy jsem byla s Martinou. Na dobu, kdy jsem byla snad nejšťastnější v celém svém životě. Na dobu, kdy jsem starosti házela za hlavu. Na dobu, kdy se mi úsměv na tváři objevoval samovolně každé ráno. Na dobu, kdy jsem se těšila, až půjdu do práce, abych ji nakonec našla sedět na židli a soustředit se. Na dobu, kdy jsme šly společně i s jejími dětmi směrem ke škole a povídaly si, letmo se jedna druhé dotýkaly. Slunce nám tehdy svítilo do zad i do očí, ale obě jsme si všímaly jen té druhé. Seděly jsme naproti sobě u zmrzliny a já jsem se na ni nemohla vynadívat. Každý pohled, který mi věnovala, byl důvodem k radosti. Každý dotek, který mezi námi proběhl, byl jako elektrický impuls, který ve mně vyvolával chvění. Každý úsměv mi rozsvítil celý den. Každý polibek byl naplněním mých snů, mých citů. Každá vteřina s ní plynula ohromnou rychlostí a každý den bez ní mi připadal jako staletí.

Projel mnou záchvěv bolesti a žalu. Tohle všechno bylo pryč. Jednou pro vždy. „Přestaň na to myslet!“ okřikla jsem se v duchu. Na tohle byl čas později. Teď jsem se musela soustředit.

Když liga skončila, byla jedna hodina. Akorát čas, abych si vzala všechny věci a jela za Zdeňkem pro svého nového miláčka.

„Honzo,“ oslovila jsem jednoho ze studentů.

„Ano, paní profesorko?“

„Mohl bys to tu, prosím, dát do pořádku? Musím jít pryč a potřebovala bych, aby to tu bylo všechno poskládané, jak má být.“

„Jistě, postarám se o to.“

„Děkuji.“

„Není zač,“ odpověděl s úsměvem a ledabylým mávnutím ruky.

Otočila jsem se a spěchala do kabinetu pro věci. Sebrala jsem ze stolu klíče, vzala jsem si složky s nějakými pracemi, které mi dnes studenti opožděně odevzdávali, a už jsem vycházela z kabinetu, když jsem se ve dveřích málem srazila s Věrou.

„Ahoj. Ty někam jdeš?“

„Ahoj. Jo, jedu si pro motorku. A odpoledne se mám s někým sejít. Takže to mám dnes celkem na knop.“

„Jo, to ti věřím. Co budeš dělat v sobotu?“

„V sobotu? Nemám páru. Pravděpodobně budu doma něco kutit. Ještě nevím. Nemám žádný extra program. Proč se ptáš?“

„No, napadlo mě, že bychom si šly někam sednout.“

„To není špatný nápad. Tak co se rovnou domluvit? Dejme tomu na třetí hodinu?“

„To by šlo. Kde se sejdeme?“

„No, jestli chceš, přijedu pro tebe. Vím o jednom skvělém místě.“

„Dobře. Tak ve tři u mě před domem.“

„Souhlas. Tak zatím ahoj.“

„Ahoj. A užij si večer.“

„Dík,“ řekla jsem a vyběhla ven.

Spěchala jsem na zastávku tramvaje, jak nejrychleji jsem mohla. Zrovna přijížděla. Nasedla jsem do ní a nechala se zavézt až na konečnou. Tam jsem vystoupila a šla asi deset minut pěšky. Když jsem zvonila na Zdeňkův zvonek, bylo krátce před druhou hodinou. Přišel mi otevřít a pozval mě dál.

„Nevyzouvej se, prosím tě,“ řekl mi, když viděl, co provádím na chodbě.

„No dobře.“

„Pojď za mnou. Ukážu ti toho krasavce.“

Šla jsem za ním do jeho garáže. Když rozsvítil světlo, zalapala jsem po dechu. Uprostřed garáže stála ta nejkrásnější motorka, jakou jsem kdy viděla. Byla celá černá, po stranách šlehaly plameny, zbarvené lehce do modra. Kola měla mohutná. Byla to Suzuki, vyrobená na zakázku. Zkusmo jsem si na ni sedla. Když jsem položila ruce na řídítka, zaplavila mě extáze. Byla jsem nadšená.

„Nastartuj a poslechni si ten zvuk. To je teprve něco.“

Nastartovala jsem a zlehka jsem přidávala plyn. Ten zvuk, který můj nový mazlíček vydával, ve mně vyvolával nepopsatelné pocity.

„Ty kráso. Tak tohle je síla,“ zašeptala jsem.

„To si piš. A to počkej, až se na ní projedeš. To je fakt mazlík.“

„To věřím. Hele, mohla bych se tu někde převléct?“

„Jistě, tam za těmi dveřmi je koupelna,“ řekl a ukázal na dveře v chodbě, kterou jsme přišli.

Zašla jsem za ně a převlékla se do kožených kalhot, oblékla jsem si bundu a zapnula ji až ke krku. Helmu jsem si vzala do ruky a všechno ostatní jsem nacpala do batohu, doufaje, že se to vejde do kufru na motorce.           Když jsem vyšla ze dveří, Zdeněk tlumeně hvízdnul.

„Teda, tobě to ale sekne, víš o tom?“

„Jo, vím. Díky.“

„Tak jo. Myslím, že můžeš jet. A buď opatrná. Tohle je fakt žihadlo. Tak ať to někde nerozflákáš.“

„Neboj, budu opatrná. Tak dík. Zatím čau. Dám vědět, jak to jezdí.“

„Jo, to dej. Čau. A zastav se někdy na kafe.“

„Jo, ozvu se, jak jsem na tom časově, a něco spácháme.“

Sedla jsem si na motorku, nasadila si helmu a kývla na pozdrav. Zdeněk mi otevřel dveře od garáže. Vyjela jsem. Když se ten stroj pode mnou rozhýbal, zaplavil mě pocit, jaký jsem už dlouho necítila. Rozjela jsem se na maximum, co v rámci předpisů šlo, a doufala jsem, že někdy budu mít příležitost zkusit, kolik toho tenhle mazlíček snese. Letmo jsem se podívala na hodiny na levé ruce. Bylo půl třetí. Nasměrovala jsem si to ke škole. Projížděla jsem městem a vychutnávala si jízdu. Motor běžel hladce, každé zrychlení uvítal, jako by se nemohl dočkat, až mu dám větší rozlet.

„Neboj, dočkáš se,“ říkala jsem potichu stroji pode mnou.

Když jsem dorazila před školu, Martina už tam stála. Dívala se na mě s nevěřícím a vyděšeným pohledem.

„Ahoj,“ řekla jsem, když jsem sesedla a sundala si helmu.

„Ahoj. Hele, doufám, že nečekáš, že na tomhle pojedu s tebou.“

„Ne, neboj se. Mám v plánu něco jiného. Máš tu auto?“

„Ne, nechala jsem ho doma.“

„Super. Tak se aspoň seznámíš s mým druhým mazlíčkem.“

„Druhým?“

„Tu motorku jsem si dnes jela vyzvednout u kamaráda. Za školou na parkovišti je auto.“

„Ty jsi blázen,“ zasmála se.

„Jako bys to nevěděla už pár let,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Pojď za mnou.“

Šly jsme na školní dvůr. Odemkla jsem auto. Když viděla, které z aut zablikalo, zalapala po dechu. Začala si ho prohlížet.

„Tohle je tvoje?“

„Jo, to je můj druhej mazlík.“

„Nádherný.“

„Já vím.“

Podala jsem jí klíče.

„Na, pojedeš za mnou. A dávej pozor, ať ho nepoškrábeš,“ řekla jsem s žertem.

„Neboj, to bych si nedovolila.“

Nasedla do auta a nastartovala. Pomalu vyjela ven, kroutíc nechápavě hlavou. Kdo ví, co jí v ní proběhlo. Šla jsem pomalu k motorce, nasedla na ni, nasadila si helmu, počkala, až bude Martina na dohled a vyjela jsem směrem domů.

Když jsme přijely, zaparkovala jsem motorku do garáže, Martina mě následovala. Když vystoupila, obdivně se rozhlédla kolem.

„Tohle je tvoje?“

„Jo. Stojí to tu už nějakou chvilku, definitivně dodělaný je to ale až teď, je to tak dva měsíce, co se daly dohromady poslední úpravy.“

„Ty jo. Nikdy bych nevěřila, že budeš bydlet v něčem takovým.“

„Jednou jsem si to vysnila a pak si na to vydělala. A dneska žiju a plním si svoje sny. Teda… skoro všechny. Některý se mi nějak splnit nechtějí.“

„Jako třeba?“

„Děti, přítelkyně. Jsem tu sama. Nemám se s kým o to všechno podělit. Mám tu jen tyhle motorový lásky a pak dva psy, co běhají po zahradě.“

„No, nic není ztracené nebo jo?“

„Ne, to není,“ řekla jsem a smutně pokývala hlavou. „To tedy ne…“

„Ukážeš mi to tu nebo někam zajdeme?“

„Jak chceš. Nechám to na tobě.“

„Tak pojď, vyrazíme někam.“

„Dobře. Tak si sedni zpátky do auta.“

Nasedly jsme a jely zpátky do Brna. Chtěla jsem ji vzít do nějaké luxusní restaurace na večeři. Zaparkovala jsem auto v centru a šly jsme do Středověké krčmy. Když jsme vešly, tiše zašeptala: „Tady je to překrásný.“

„Jo, je. Je to nejlepší restaurace v centru. Příjemná obsluha, skvěle vaří, dobrá atmosféra. Celkově je to prostě nádhera.“

Sedly jsme si až dozadu, kde jsme měly klid. Za chvíli přišel číšník s jídelními lístky a ptal se, co si dáme k pití.

„Já si dám kofolu,“ řekla jsem.

„A já pivo,“ objednala si Martina.

„Takže kofola a pivko. Hned to bude,“ usmál se číšník a odešel.

„Ježíš, to jsou ceny,“ zděsila se Martina, když otevřela jídelní lístek.

„Ceny neřeš. Platím já.“

„Ale to přece…“

„Tys tam někde slyšela otázku?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ale…“

„No tak, nech toho. Zaplatím to. Příště mě zase pozveš ty.“

„Tak to zajdeme tak maximálně na sodovku,“ zasmála se.

Ten zvuk mi projel nejen ušima, ale i celým tělem. Naskočila mi husí kůže.

„Dneska ti to moc sluší, když jsi v tom koženém,“ řekla a prohlížela si mě pohledem, jaký jsem u ní viděla naposledy, když jsme spolu ještě chodily.

„Děkuju. Tak povídej. Jak se máš, co děláš, jak se mají Honza s Deniskou?“

„No, tak kde bych začala? Honza už má třináct, to sis asi spočítala. Děsně s ním mlátí puberta. Denisce je deset, je to malá princeznička, i když taky umí být pěknej raubíř.“

„Tomu i věřím,“ usmála jsem se.

„No a já… Hledám si teď novou práci. Tady v Brně. Stěhujeme se.“

„I s Tomášem?“

„Ne, rozešli jsme se. Nakonec to dopadlo špatně. Nechci mluvit o tom, co se dělo, ale prostě je konec.“

„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš.“

„Teď opravdu ne,“ řekla se smutným úsměvem.

„A proč zrovna do Brna?“

„Chci jít sem. Táhne mě to sem už pár let.“

„No to snad ne. Vždyť si mě přece opustila, kvůli Tomášovi. Přece to nemůže být pravda,“ říkala jsem si v duchu. „Pár let? To jako fakt?“

„Jo, opravdu. Chtěla jsem se zeptat, jestli tu nemáš nějaké známé, jestli by ses mi nemohla poptat po nějakém místě.“

„Jistě, zkusím to. Nic ti neslibuji, ale myslím, že bych mohla něco někde sehnat. Předpokládám, že chceš na základku.“

„Byla bych ráda.“

„Tak co si dáte, dámy?“ zeptal se číšník. Ani jedna jsme si nevšimly, že by přišel. Přinesl nám oběma pití.

„Já si dám hovězí steak s americkými bramborami,“ sdělila jsem bezmyšlenkovitě.

„A já to vidím na ten kuřecí se špenátem a bramborama,“ objednala si Martina.

„Dobře,“ pokýval hlavou a ukázal na jídelní lístky v našich rukách. „Tohle si můžu vzít?“

„Jistě,“ řekla jsem a podala jsem mu svůj. Martina udělala totéž.

„Děkuji,“ prohodila jsem směrem k již odcházejícímu číšníkovi.

Večeře proběhla bez nějakých dalších překvapení a zajímavých rozhovorů. Víceméně jsem se jen dozvěděla, jak se všechno rozhodlo, že se sem přestěhuje, jak reagoval Jirka, její bývalý manžel, děti a v neposlední řadě Tomáš, který to nesl snad nejhůř. Já jsem jí vyprávěla, jak jsem studovala, mezitím jsem podle potřeby pracovala na základní škole, kam jsem chodila poslední dva roky před střední, povídala jsem o žácích, co mi prováděli, sem tam nějaké perličky z výuky, jak ze strany mojí, tak jejich, potom jsem navázala na ukončení studia a nástup na střední školu, kde jsem studovala před několika lety.

Když jsme dojedly, zaplatila jsem, i když Martina opět zkusila, že by si zaplatila svoji část.

„Ani to nevytahuj,“ oznámila jsem jí polohlasně, když jsem viděla, že se přehrabuje v kabelce.

„Dobře, nechám to,“ řekla a v očích jí zablesklo pobavení.

Číšník potom odešel a my jsme se pomalu chystaly k odchodu. Když jsme vyšly ven, zeptala jsem se jí, kde bude spát.

„Mám tu domluvenou kamarádku, jen se jí musím ozvat.“

„A co kdybys spala u mě? Já si můžu ustlat někde v domě, ty můžeš spát u mě v ložnici.“

„Já tě nechci otravovat…“

„Ale prosím tě. Co bys otravovala? Neblázni přece.“

„No dobrá.“

Když jsme dorazily domů, bylo teprve půl deváté.

„Nechceš se podívat ještě na nějaký film?“ ptala jsem se po cestě z garáže do domu.

„Klidně, nemám nic…“ zarazila se v půlce věty, když viděla, jak dům vypadá zevnitř. Tiše procházela každý kousek místností, dívala se ven do zahrady, zastavila se u schodů.

„Můžu se podívat nahoru?“

„Ale jistě. Klidně běž, za chvíli jsem u tebe.“

Vyšla po schodech nahoru. Slyšela jsem jen její kroky. V hlavě se mi promítal každý její pohyb, každý pohled, každé jemné zhoupnutí jejích boků.

Šla jsem se převléct do lněných kalhot a haleny. Když jsem vyšla za ní do patra, stála před dveřmi do pokoje, který jsem chtěla mít jednou pro své dítě.

„Proč je prázdný?“

„Ze stejného důvodu, proč jsou prázdná další dvě místa v garáži. Tenhle pokoj měl být pro dítě, které nemám. A ložnice, pokud sis všimla, je zařízená pro dvě osoby. Pro mě a moji partnerku, která se taky nekoná,“ sdělila jsem a zavřela dveře. Ten prázdný pokoj ve mně vyvolával jen smutek.

Stála ode mě jen kousek. Pár centimetrů. Vnímala jsem její vůni, její hebkou kůži, opálenou od letního slunce. Srdce se mi rozbušilo. Chtěla jsem se jí dotknout, vzít ji do náruče. Políbit ji. Podívala se na mě očima, které toužily. Prosily.

„Víš, proč jsem se rozešla s Tomášem?“ zašeptala do ticha.

„Ne,“ odpověděla jsem, taktéž šeptem a děsila jsem se odpovědi.

„Protože jsem nemohla být tak daleko od tebe. Nemohla jsem na tebe přestat myslet. Vědomí, že nás dvě dělí půl Moravy, mě zabíjelo den ode dne. Do Brna jsem chtěla jít chvíli po tom, co si odešla. Ale byly tu děti, byl tam Tomáš, Jirka. Nemohla jsem je rozdělit. Jenže nakonec jsem to nevydržela. Proto jsem tady,“ šeptala a hlas se jí třásl. „Nikdy jsem ti to neřekla. Ale teď vím, že to tak je. Miluju tě.“

„Martino,“ oslovila jsem ji, ale hlas se mi zlomil.

Moje ruka samovolně sjela k jejímu pasu. Přitáhla jsem ji k sobě. A pak se naše rty setkaly v polibku, který nebral konce. Polibku, ve kterém se mísily touhy, něha, bolest z dlouhého odloučení a radost ze zpětného nalezení. Láska, která mezi námi přetrvala.

Vzala jsem ji do náruče a odnesla ji do ložnice. Položila jsem ji na postel. Chvěla jsem se. Strachem, vzrušením, touhou. Žena, která mi teď byla na blízku, byla tou jedinou, která naplnila všechny moje sny a touhy. Lehla jsem si nad ni. Naše ruce se propletly. Těla se dotýkala. Zasypávala jsem ji polibky. Dýchala rychle. Dotýkala jsem se jí a užívala si ten pocit, který to ve mně zanechávalo. Milovaly jsme se. Bylo to překrásné, intenzivní, něžné, nezapomenutelné.

 Ležela, otočená ke mně, hleděla mi do očí a tiše šeptala slova, která moje zraněné srdce léčily jako mávnutím kouzelného proutku.

„Chyběla si mi. Nemohla jsem to už snést. Jsem ráda, že jsem tady. Jsem ráda, že jsi tu teď se mnou. Chtěla bych se vrátit. Chtěla bych být s tebou a už nikdy tě neopustit. Jen s tebou jsem byla opravdu šťastná. Jen ty si mi dala všechno, co jsem potřebovala a chtěla.“

„Nechci tě pustit. Přistěhujte se ke mně. Všichni tři. Je tady místa dost pro všechny.“

„Myslíš to vážně?“

„A máš snad pocit, že bych to vážně nemyslela?“

„Ne, jen… Nedoufala jsem…“

„Zlato, ty přece víš, jak se věci mají. Víš sama moc dobře, že jsem se nikdy nezbavila lásky k tobě. I když jsem se snažila zapomenout, nemyslet na tebe, bylo to pak ještě horší. Bylo to tak ještě v Olomouci a nic z toho se za ta léta nezměnilo.“

„Vím. Ale přesto jsem měla strach, že mě odmítneš, že už nebudeš chtít, abych byla součástí tvého života,“ mluvila potichu. Po tvářích jí stékaly slzy.

Přivinula jsem ji k sobě. Plakala. Tiše, ale srdceryvně. Všechna bolest, všechen strach teď vyšel na povrch.

„Nikdy, nikdy tě neopustím,“ šeptala jsem k ní a hladila ji po zádech.

Po chvíli usnula. Zato já jsem usnout nemohla. Dívala jsem se na ni, jak spokojeně spí, jak se její hruď hýbe při každém nádechu. Vdechovala jsem její vůni, vnímala tlukot jejího srdce. Byla jsem šťastná. Poprvé po dlouhých letech. V náruči mi ležela žena, kterou jsem měla a pak ji ztratila. A teď znovu přišla a chtěla zůstat. Zůstat součástí mého života, každého rána, kdy se probudím, každého večera, kdy budu ulehávat do postele. Každého léta, kdy se budeme procházet přírodou. Každé zimy, kdy budeme sedět doma v teple u filmů, hudby nebo třeba u her. A co víc, bude s sebou mít děti. Ty dva milé rošťáky, které jsem si zamilovala, stejně jako jejich matku. Honza, se svým nevinným úsměvem, za kterým se skrývaly rošťácké úmysly. Deniska, princezna, jejíž nevinný pohled byl schopen odzbrojit jakkoliv tvrdého člověka.

Nemohla jsem spát. Moje hlava nebyla schopná uvěřit tomu, co se během posledních pár hodin odehrálo. Celou noc jsem jen tiše pozorovala moji lásku, jak spí v mé náruči, a přemýšlela jsem, co všechno budu muset zařídit, než se sem přestěhují. Bude toho hodně, ale těšila jsem se na to.

K ránu se Martina probrala a podívala se na mě s úsměvem na tváři.

„Dobré ráno,“ zašeptala.

„Dobré i tobě,“ odpověděla jsem jí a políbila ji na čelo.

„Jak se ti spalo?“

„Nespala jsem. Nemohla jsem usnout. Jak se spalo tobě?“

„Nádherně,“ odpověděla mi s blaženým úsměvem a přitulila se ke mně.

Pevně jsem ji sevřela v náruči.

„Bude toho hodně, co si sem vezmeš?“

„No, v podstatě všechen nábytek, co mají děcka v pokojíku, pak ještě pár věcí. Zbytek asi prodám nebo tak. Na co to brát s sebou, když je tady všechno zařízené.“

„Taky myslím. Kdy to budeš potřebovat odvézt?“

„Myslíš, že by to šlo někdy do konce tohoto měsíce? Máme na bytě smlouvu do třicátého.“

„Jasně, nějak to zařídím.“

„Děkuju.“

„Ne, to já děkuju tobě.“

Ještě chvíli jsme ležely. Potom se Martina pomalu zvedla.

„Asi bysme měly vstát.“

„Já nikam nespěchám. A ty?“

„Já budu muset jet domů. Jirka má děti u sebe a večer si je musím vyzvednout.“

„Já mám odpoledne taky program. Jestli chceš, můžu domluvit převoz některých věcí už na zítřek.“

„Kdo ti půjde v neděli vozit věci přes půl Moravy?“

„Neboj, když dostanou dobře zaplaceno, tak půjde každý druhý, věř mi.“

„Takže by stěhování mohlo být do konce příštího týdne v podstatě hotové?“

„No jistě, bez problémů. Auto máš?“

„Ne, to budu nechávat Jirkovi.“

„Dobře, tak to se taky nějak vymyslí. A počkej, co práce?“

„Mám teď volno do konce příštího týdne, vzala jsem si dovolenou. A potom budu ještě do konce roku dojíždět.“

„Tak to budeš auto určitě potřebovat.“

„To jo, ale autobusem…“

„Nesmysl. Víš co? Zavolej Jirkovi a popros ho, jestli by nemohl děti mít u sebe do zítřejšího večera. Půjdeme se projít po městě.“

„Dobře, zkusím to.“

Vstala z postele, oblékla se a odešla z ložnice. Slyšela jsem její kroky, když šla po schodech dolů. Vstala jsem tedy také a oblékla se. Šla jsem do koupelny se umýt a upravit. Vrátila jsem se do ložnice a vzala do rukou telefon. Volala jsem Zdeňkovi.

„Čau, motorkářko,“ ozval se v telefonu.

„Čau. Tak ti volám kvůli dvěma věcem. Mašina jezdí skvěle, jsem z ní naprosto hotová. Takže… Díky moc. A teď ta druhá. Potřebovala bych dneska vybrat a koupit auto a zítra přestěhovat nějaký věci z Olomouce sem. Myslíš, že bys to mohl nějak zařídit?“

„Jasně. To auto by mělo být jaký?“

„Spolehlivý, žádnej velkej žrout, vkusný a hlavně ne žádnou levnou šunku, víš jak to myslím.“

„Dobře, můžu to zařídit. Do kdy si ho můžeš jít prohlídnout?“

„Tak do dvou bych to potřebovala mít zařízený. I to stěhování na zítra.“

„To by neměl být problém. Do hodiny se ti ozvu.“

„Super, kámo. Díky.“

„Zatím neděkuj. Měj se.“

„Ty taky,“ odpověděla jsem a zavěsila.

Sešla jsem po schodech dolů do kuchyně a našla tam Martinu, jak sedí za stolem a telefonuje.

„Jirka,“ sdělila mi polohlasně, zakrývajíc mikrofon.

Přikývla jsem, že rozumím a šla jsem chystat nám oběma něco k snídani. Bylo deset hodin dopoledne. Vytáhla jsem z lednice trochu zeleniny, máslo, sýr a šunku a chystala jsem obložený talíř. Nakrájela jsem veku, kterou jsem měla v chlebníku a všechno jsem naskládala na jídelní stůl. V lednici jsem našla nenačatou dvoulitrovou krabici pomerančového džusu, vzala jsem ze skříně dvě sklenice a postavila je na stůl taktéž. Když jsem byla hotová, Martina akorát skončila hovor s Jirkou.

„Tak jak to dopadlo?“

„No, nejdřív se ptal, proč, tak jsem mu řekla, jak se věci mají. O nás dvou se dověděl už před nějakou dobou, uklouzlo mi to při jedné debatě. A neměl s tím nejmenší problém. Jen jsme řešili, jak to bude s dětmi, až budu bydlet tady. A i to je vyřešené. Povezu je tam jednou za čtrnáct dní na víkend. Jinak co se týče hlídání, tak souhlasil, že prý když je to potřeba, tak nevidí problém. Takže děti budou u něj do zítřejšího večera. A prý jestli nepotřebuji pomoct se stehováním.“

„A co si mu na to řekla?“

„Že pokud bych potřebovala, tak mu určitě řeknu, ale že si myslím, že to zvládneme.“

„Tak to je fajn. Snad časem nebude mít problém, že budeš se mnou.“

„Myslím, že Jirka je ten poslední, kdo by to řešil.“

„To je asi fakt. No, každopádně. Za hodinu mi bude volat kamarád, budeme řešit tu naši procházku a zítřejší stěhování. Alespoň jeho větší část. I když bych ráda, aby se to všechno stihlo zítra, ať to nemáme roztahané do celého týdne. Já si dovolenou vzít už nemůžu, takže to musíme nějak zvládnout přes víkendy.“

„Taky bych ráda, aby to bylo co nejdřív. Kolik budou chtít za to stěhování?“

„To nech na mě, ano?“

„Lucko,“ začala protestovat.

„Marti, kdybych nechtěla, tak to pro tebe nedělám. Znáš mě dost dlouho, abys tohle věděla. Takže tě prosím, žádné protesty.“

„Dobře. Ale stejně mě to znervózňuje.“

„To ti věřím,“ řekla jsem a v duchu uvažovala, co asi řekne, až zjistí, co se skrývá za tou procházkou po městě.

„Takže takhle: Teď se najíme, pak vyrazíme do města a odpoledne budeš mít volný program, jestli chceš, můžeš si dělat, co se ti zlíbí. Třeba se porozhlédnout po okolí, po domě, dělej si, co chceš. Já mám na odpoledne domluvenou schůzku s kolegyní z práce. A chceme si jít někam sednout a popovídat. V práci se toho moc nestihne, jsme na tom obě s časem docela na štíru. Takže dneska se máme právě vidět. Bylo to domluvené včera, ještě než jsem se měla sejít s tebou, takže teď to rušit, by asi nebylo nejlepší.“

„Jistě, to chápu.“

„Dívej, jestli se ti to nelíbí, můžu tě vzít sebou. Je to moje dlouholetá kamarádka. Je to tak profesorka, co jsem o ní nejednou mluvila.“

„Ne, to je dobrý. Vážně nepotřebuju být u všeho.“

„Žárlíš?“

„No, tak trochu.“

„Nemáš na co. Mezi námi nikdy nic nebylo, není a nebude. Je to čistá hetera, i kdyby trakače padaly, nedotkla bych se jí.“

„Čistá hetera jsem byla taky.“

„Ale nejsi. Nikdy si nebyla, jen si se tak chovala a přistupovala tak k životu. Dokud si nepotkala mě, zlato,“ řekla jsem a usmála se na ni.

„Máš pravdu. Ale stejně…“

„Tak pojď se mnou.“

„A nebude to vadit?“

„Pochybuji. Věra tě určitě ráda pozná.“

„Jak si můžeš být tak jistá?“

„Věř mi, známe se léta.“

„No dobrá. Tak půjdu.“

„Dobře.“

Daly jsme se do jídla. Když jsme dojedly, zazvonil mi telefon. Volal Zdeněk. Vyšla jsem ven na zahradu a zavřela za sebou okna.

„No, Zdenále?“

„Zdar. Tak autíčko připravený, stačí zajet do mý prodejny, sešli bysme se tam tak kolem dvanácté, vyhovuje?“

„Dvanáct? Jo, určitě. To stihneme.“

„Stihnete? Slyšel jsem dobře?“

„Jo, slyšel. Dívej, teď nemůžu mluvit. Jen v krátkosti. Včera přijela Martina a vrací se ke mně. Nemá auto, tak potřebuju nějakýho broučka pro ni. A zítra ji budeme stěhovat sem.“

„Wow. Tak v tom případě mě napadá jedna daleko lepší varianta, než to, co tu mám nachystané. Budete koukat. Obě.“

„Prosím tě, žádný šílenosti.“

„Neboj, znáš mě.“

„No právě,“ zasmála jsem se.

„V klidu, ženská. Bude se to líbit oběma, slibuju.“

„Fajne. A to stěhování?“

„Zařízené. Zítra stačí napsat textovku, kdy a kde má řidič čekat a pak se dá všechno dohromady. Pošlu ti esemesku s jeho číslem, OK?“

„Jasně.“

„Kolik těch aut budete potřebovat?“

„No, to je to, co nevím. Byl by ochotnej sjet tam i dvakrát, kdyby bylo třeba?“

„V tom bych problém neviděl, když se mu zaplatí.“

„To se neboj.“

„U tebe se nebojím ničeho.“

„To neříkej dvakrát.“

„Nic, musím končit. Tak ve dvanáct u mě, jo?“

„Jasně. Kdyby něco, jsem na telefonu.“

„Jo, nápodobně.“

„Fajn. Tak ahoj.“

„Zatím čau.“

Vrátila jsem se zpátky do kuchyně. Martina mě chvíli pozorovala a já jsem se snažila, aby nebyl vidět ten samolibý úsměv na mé tváři.

„Tak jak to bude probíhat?“ zeptala se, když jsme obě dojedly.

„Ve dvanáct máme sraz s kamarádem, má pro mě něco nachystané, takže půjdeme za ním. Potom na třetí hodinu mám sraz s Věrkou před jejím domem, jen musím nejdřív zjistit, jestli teda nebude vadit, když nebudu sama.“

„Co pro tebe má ten kamarád?“

„Překvápko, říkal. Nechtěl mi za boha říct, o co jde.“

„A tušíš něco?“

„Něco málo ano.“

„A? Co to je?“

„Uvidíš.“

„Já? Spíš ty, ne?“

„Obě,“ odpověděla jsem, tentokrát ale s úsměvem od ucha k uchu.

Vzala jsem telefon do ruky a vytočila Věrčino číslo.

„Ahoj, Lucko,“ ozvalo se.

„Ahoj. Prosím tě. Mám malý dotaz.“

„O co jde?“

„Víš, přijela Martina a bude tu na celý víkend. Nechci ji tu nechávat samotnou, tak jsem se chtěla zeptat, jestli by ti nevadilo, kdybychom šly obě.“

Zvedla jsem se ze židle a šla opět ven na zahradu a pořádně se přesvědčila, jestli jsou dveře zavřené.

„No, jako problém s tím nemám.“

„V to jsem tak trochu doufala. Všechno ti pak vysvětlím. Jen v krátkosti ti řeknu asi tohle: Včera jsem se sešla s ní, šly jsme na večeři a pak jsme skončily u mě. Bude se sem stěhovat. Ke mně. I s dětma. Daly jsme se zase dohromady.“

„To si děláš srandu?“

„Ne, myslím to smrtelně vážně.“

„Tak to jsem moc ráda, že to takhle nakonec vyšlo,“ odpověděla se slyšitelnou radostí v hlase.

„Ani nevíš, jak moc jsem ráda já.“

„Tuším to. A určitě ji vezmi s sebou. Moc ráda poznám ženskou, která tě vzala natolik, že ji ze dne na den vezmeš k sobě i přes to, co se mezi váma stalo.“

„Hele, nech si to, ano?“ řekla jsem se smíchem.

„A čeho?“ zeptala se nevinně.

„Ale nic, prosím tě. Tak ve tři budu před barákem i s ní, OK?“

„OK.“

„Tak zatím.“

„Čau.“

Zavěsila jsem a vrátila se zpět do domu. Sedla jsem si naproti Martině a podívala se jí do očí.

„Tak Věra se s námi sejde s oběma. Prý ráda pozná ženskou, pro kterou bych se byla schopná rozkrájet.“

„To myslíš vážně?“

„Já? To se neptej mě. Jen ji cituju.“

Martina se tiše zasmála a pokračovala v jídle. Seděla jsem a beze slova ji pozorovala. Chtělo se mi křičet radostí do celého světa. Všechno mi běželo jako na drátkách. Celý můj život od doby, co jsem se osamostatnila. Od doby, co se moje matka přestěhovala i s přítelem do Ameriky a můj otec do Itálie. Od té doby jsem si všechno začala budovat sama. Můj život byla od té doby jedna nádherná pohádka. Na co jsem sáhla, to se mi dařilo. Co jsem chtěla, toho se mi většinou podařilo dosáhnout. A teď jsem měla naproti sobě ženu, se kterou jsem chtěla strávit zbytek svého života. Jestli takto nevypadá nádherný život, tak už nevím, jak jinak by mohl.