Moje výtvory

Lesbické Povalečky

No, ne, že by nám bylo nějak kor vidět do obličeje, ale tohle jsme teda my, no :D

A k tomu ještě jednu takovou perlu :D

Moje fotečky z různých koutů ;-)

 

Sen o snu - 3. kapitola

Síla

Po pár dnech mě pustili domů. Měla jsem být v klidu. Do konce školního roku zbývalo jen pár dní. Známky jsem už měla uzavřené. Všechno, co jsem potřebovala mít hotové, jsem úspěšně dala dohromady ještě v nemocnici.

Ráno jsem se probudila vedle Martiny. Ta ještě tiše spala. Nechtěla jsem ji budit, tak jsem potichu vyklouzla z postele, oblékla se a odešla dolů do kuchyně. Potichu jsem si pustila hudbu a šla chystat snídani. Bylo kolem šesté hodiny ráno. Martina měla za chvíli vstávat do práce a děti do školy. Vzala jsem tedy tác a nachystala ho na stole. Z lednice jsem vytáhla vajíčka a slaninu. Postavila jsem vodu na čaj a začala chystat snídani pro všechny čtyři. Když bylo vše hotové, dala jsem tři porce na stůl a jednu na tác. Vytáhla jsem z lednice ještě pomerančový džus a nalila všem do sklenic. Snídani pro Martinu jsem odnesla do pokoje a probudila jsem ji.

„Dobré ráno, lásko.“

„Dobré,“ řekla s úsměvem a rozhlédla se po pokoji. Vedle postele na nočním stolku stála snídaně. Chvíli na mě koukala.

„Jé, čím jsem si to zasloužila?“

„Tím, že jsi,“ řekla jsem a políbila ji na čelo. „Tak se do toho pusť, jdu probudit prcky.“

„Dobře. Děkuju.“

Odešla jsem z ložnice a vešla do pokojíku. Deniska už byla vzhůru. Mžourala na mě rozespalýma očima.

„Dobré ráno, princezno.“

„Dobré ráno, Luci.“

„Šupej z postele, umýt zuby a na stole v kuchyni máš snídani.“

Pomalu vstávala. Honza ještě spal. Přešla jsem k jeho posteli a pohladila ho po zádech.

„Vstávat, Šípková Růženko,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Hm,“ zabručel a otevřel oči.

„Dobré ráno. Rychle z postele, Denisa už je v koupelně. A když si nepohneš, sní ti snídani.“

Na to Honza slyšel velmi dobře. Bleskově se oblékl a šel do koupelny. Za chvíli jsem slyšela jejich smích, když jsem stlala postele. Šla jsem zpět do ložnice. Martina dojídala poslední zbytky snídaně.

„Máš to moc dobrý, sluníčko.“

„Jsem ráda, že ti chutná. Děti jsou v kuchyni, tak je půjdu zkontrolovat, ať to tam nezbourají. Až dojíš, nech ten tác tady, uklidím to.“

„Nemusíš.“

„Ale já chci.“

„Tak jo. Běž ty dva raději pohlídat, já to tu zvládnu sama,“ popostrčila mě s šibalským úsměvem na tváři.

„Už letím.“

Seběhla jsem dolů do kuchyně. Děti už měly skoro dojedeno. Sedla jsem si tedy ke své porci a pustila se také do jídla. Když jsme všichni dojedli, Martina akorát scházela po schodech dolů, oblečena do slušivých šatů. Přišla ke mně a políbila mě na tvář.

„Děkuju za snídani.“

„Nemáš za co. Sluší ti to,“ odpověděla jsem a pohladila ji po zádech.

„Tak, děcka. Dojíst a nachystat se. Musíme vyrážet, ať nepřijdeme pozdě.“

Děti se zvedly, talíře odnesly do dřezu a šly si pro věci do svého pokoje.

Když všichni odjeli, pustila jsem se do úklidu. Zabralo mi to necelou půlhodinu. Vyšla jsem nahoru do své pracovny a vzala si knížku. Šla jsem si sednout k bazénu. Po cestě jsem si pustila na věži hudbu. Když jsem si lehla na lehátko a otevřela knížku, přiběhli moji dva mazlíčci. Chvíli jsem je drbala oba za uchem.

„Hodní kluci,“ zašeptala jsem k nim.

Lehli si vedle mě, každý z jedné strany. Tiše oddechovali. Začetla jsem se do příběhu. Po nějaké chvíli jsem se ale přistihla, že létám myšlenkami někde úplně jinde. Mojí hlavou opět procházely vzpomínky na doby dávno minulé. Na moje dětství a ranou dospělost. Na doby, kdy jsem nevěděla, co se svým životem. Na doby, kdy jsem hledala sama sebe. Na doby, kdy jsem nechtěla žít sama se sebou, už jen proto, že mě hluboce zraňovaly moje vyhlídky na budoucnost. Vyhlídky na život mezi lidmi, kteří se na mě dívají skrz prsty. Mezi lidmi, jejichž pohledy jsou plné předsudků. Mezi lidmi, kteří mě soudí za každý krok, který udělám. Mezi lidmi, kteří měli tendence mě zatracovat jen proto, že se vymykám tomu, čemu oni říkají „normální“. Na ulici jsem se střetla s očima, ve kterých jsem viděla jen zavržení. Málokdy jsem se setkala s někým, kdo by se díval jinak.

Když jsem se kdysi dozvěděla, že nikdy nebudu mít tu možnost mít svoje děti, trvalo dlouho, než jsem byla schopná se s tímto faktem sžít a přestat ho řešit. Když potom ale začali do mého života přicházet lidé, kteří mě soudili za moji lásku, byla to pro mne až příliš velká rána. Copak mě chtěl osud zbavit i toho posledního štěstí, které člověk v životě může mít? Copak jsem udělala něco špatně? Moje láska byla vždy čistá, bez jediné poskvrny, nezištná, obětavá. A přes to všechno si na mě svět ukazoval. Nejen na mě, ale i na další, mně podobné. Svět nás zatracuje, odsuzuje, zapomínaje, že jsou i horší věci, než je vymykání se „normálu“. Zrada, podlost, ješitnost, lež, vražda, pýcha a tomu podobné zlo je přece odsouzeníhodné. Ale láska? Čím se provinila? Kolik srdcí opravdu zkazila k nepoznání? Ano, láska umí být krutá, umí ublížit, ale nikterak se z toho neraduje. Člověk, který miluje, si přece nezaslouží, aby byl odsouzen, odvrhnut, pranýřován. A přece se k němu svět sám o sobě otočil zády jen proto, že není jako ti ostatní.

Byly doby v mém životě, kdy jsem si přála, abych se narodila jinak. Abych měla stejné možnosti jako většina mých přátel a lidí z mého okolí. Všechno by bývalo bylo jednodušší. Byly chvíle, kdy jsem se ptala sama sebe a Boha, proč jsem byla stvořena právě takto? Zaklenutá mezi dvěma světy, ale nepatřila jsem ani do jednoho z nich. Ani ryba, ani rak a přece oba dohromady. Ptala jsem se, proč se takové věci dějí. Proč lidé, kteří touží po někom, kdo by je v nejtěžších chvílích objal, musí mít všechno ještě komplikovanější právě tím, že jsou, jací jsou? Jako by sám o sobě nestačil fakt, že najít k sobě takového člověka, je běh na dlouhou trať, který se několikrát za život zdá být téměř utopií.

Nepochybovala jsem o tom, kdo jsem. Jen jsem si snad stokrát položila otázku, zda by nebylo jednodušší to prostě popřít a snažit se žít tak, jak společnost káže. Jenže… Nebyl by právě tento krok daleko těžší a bolestnější, než snášení soudu většiny světa?

Zavrtěla jsem hlavou ve snaze setřást takové myšlenky a snažila se opět soustředit na knížku, kterou jsem držela v ruce. Marně. Myšlenky se mi toulaly v minulosti a jiných končinách. Zahleděla jsem se na stromy, stojící tak klidně a pevně několik stovek metrů za mou zahradou. Oni vědí, jaký je jejich úděl. Oni se navzájem neodsoudí jen proto, že je jeden jiný než druhý. To jen člověk, ten sobecký a přesto moudrý tvor, ze svého středu vyloučí jiného, jen pro jeho odlišnost. Jen člověk dokáže ublížit druhým jen proto, že si sám není v jejich společnosti jistý.

Bylo to krátce předtím, než jsem se přistěhovala zpět do Brna k rodině. Seděla jsem ve svém pokoji a psala dvoustránkový dopis. Jeho účel byl jediný – uvést věci na pravou míru a říct člověku, kterého jsem milovala, jak se vlastně věci mají a jaká je pravá povaha a hloubka mých citů k ní. Když jsem jí pár dní na to dopis předala, spadl mi ze srdce velký kámen. Konečně jsem mohla volněji dýchat. Po pár týdnech mě ale moje euforie přešla.

Když jsem otevřela svojí mailovou schránku, našla jsem tam zprávu od ní. Čekala jsem, že to přijde, jen mě obsah její odpovědi ranil a zklamal. Setkala jsem se s odmítnutím, nepřipouštěla naprosto žádnou diskusi či debatu na toto téma. Že byla šokována? To nebyla sama. Ale proč to vlastně nechtěla rozebírat? Nebyla jsem snad jediná, kdo choval takovéto city? Nebo snad někdy v jejím životě byl někdo jako já, kdo jí ublížil? Či to bylo jen z čistého odporu k lidem, jako jsem já? Odpověď jsem neznala.

A neznám ji dodnes. Nikdy jsem se nedozvěděla, jak se vlastně stavěla ke mně samotné a k citům, uloženým v mém srdci. Věrka mi nikdy neodpověděla ani jednu z otázek, které by se tohoto tématu týkaly. Nikdy jsem nenašla odvahu se jí postavit tváří v tvář a zeptat se jí, proč mi tehdy napsala tuhle odpověď. Chtěla jsem znát odpovědi, ale ledová ruka strachu pokaždé svírala moje srdce a já se nemohla nadechnout. Kdykoliv jsem stála v její blízkosti, odhodlaná konečně otevřít záležitost pět let starou, všechno se ve mně začalo svíjet a já se nezmohla na nic jiného, než začít běžné a přípustné téma. Nikdy jsem se nedozvěděla pravdu. Mělo to snad tak zůstat? Proč je v životě tolik otazníků? Proč člověk nedostane odpovědi, které má na dosah ruky, ale přesto tak děsivě daleko? Proč musí být mezilidské vztahy tak složité? Proč se lidé bojí pravdy? Proč mají strach z neznámého? Proč se úzkostlivě vyhýbají lidem, kteří prostě nezapadají do společenských standardů? Proč?

Nebylo to poprvé, kdy jsem pokládala tyto otázky. Ale komu? Bohu? Něčemu nebo někomu, kdo tohle všechno okolo nás a nás samotné stvořil? Nějaké nadpřirozené síle, která ovládá celý vesmír? Osudu? Koho jsem se ptala? Kdo jsem, abych se mohla takhle ptát a doufat v odpověď? Jakou má můj život cenu, abych si mohla dovolit vystoupit z toho stáda a vykřiknout tyhle otázky do celého světa? V čem jsem víc než ostatní? Kdo mi vlastně dal právo se dožadovat takových odpovědí? Kdo mi vlastně dovoluje každé ráno otevřít oči na tento svět? Kdo tahá za ty nitky? Kdo režíruje tohle divadlo? Je to snad Bůh? Je to všechno jen jedna velká shoda náhod a jiných nespolehlivých a nedůvěřivých věcí? Existuje něco jako osud? A pokud ano, může ho vlastně člověk při své titěrnosti změnit? Nebo je mu předurčen každý krok, který v životě udělá? Nikdy bych se nemohla smířit s faktem, že svůj osud, svůj život, nebudu moci ovlivnit, změnit. Nikdy bych nemohla přijmout nevyhnutelnost všeho, co má v mém životě přijít. Tohle bych nikdy nepřijala. Smíření s plánem, který je do posledního řádku napsaný ještě dříve, než jsem vůbec přišla na tento svět. To bylo nemožné.

Nespočetkrát v životě jsem si kladla otázku: Proč já? Viděla jsem nespravedlnost, zášť, nenávist tak prudkou, že ničila lidská srdce na prach. Kolem mě bylo tolik bolesti, strachu, lží a nečistoty, že mi bylo do pláče. A přesto ti lidé, kteří znali jen tohle, se měli lépe, než ti, jimž nebyla cizí láska, obětavost, přátelství, empatie, moudrost a laskavost. 

Sen o snu - 2. kapitola

Zlomená

Jenže všechno má svůj čas a i štěstí se jednoho dne unaví. Uběhlo pár týdnů, Martina už bydlela u mě i s dětmi. Koupila jsem nové auto, zařídily jsme dětem pokoj, Martina si našla práci po prázdninách, dětem se vyřídila nová škola a já jsem jen tiše přihlížela a byla jsem šťastná.

Jedno ráno jsem se probudila vedle mé lásky. Byla sobota. Všechno začalo jako naprosto běžný den. Nasnídali jsme se, vzali si pár věcí a vyrazili jsme na výlet na hrad.

Venku bylo nádherné počasí, slunce svítilo a my jsme si užívali letní den plnými doušky. Procházka po hradě byla naprosto úžasná. Děti byly nadšené, běhaly kolem nás, hrály si, smály se. Martině svítily štěstím oči a já jsem se vznášela v oblacích, protože moje jediná láska, kterou jsem kdy chtěla, měla vše, co chtěla a potřebovala. Konečně našla štěstí a to v mé náruči.

Šly jsme z hradu. Bylo poledne.

„Co, děcka, nemáte hlad?“ zeptala jsem se, i když jsem předem znala odpověď.

„Jako vlk,“ opověděl Honza.

„Jo, děsnej,“ prohlásila Denisa.

„No, něco bych snědla, ne, že ne,“ špitla Martina.

„Fajn. Tady je poblíž jedna nádherná hospůdka, tak můžeme zajít tam. A vám dvěma, skřítci, koupím pořádnej zmrzlinovej pohár, co vy na to?“

„Joooo,“ zakřičeli zaráz a rozběhli se.

„Jsi si jistá, že to je dobrý nápad?“

„Ale notak, přece jim nevezmeš ten kousek štěstí, který v dětství mají,“ zašeptala jsem své milované a políbila ji zlehka na tvář.

Šli jsme cestou z kopce, do vesničky pod hradem. Uprostřed na náměstí stála restaurace, kam jsem měla v plánu zajít. Věděla jsem o ní ještě před výletem, chtěla jsem se tam po procházce v hradě zastavit a dát si tam oběd.

Vcházeli jsme na náměstí, když se mi zamotala hlava. Trochu jsem zavrávorala.

„Děje se něco, zlato?“ ptala se Martina.

„Ne, ne, to je v pořádku.“

„Ale… Vždyť sotva stojíš na nohách.“

„To bude v pořádku. Jen se mi zamotala hlava, to bude dobré. Víš, že mě pár dní pobolívá.“

„Pár dní? Slyšela jsem to od tebe už nejméně před měsícem.“

„To bude dobré, věř mi, nic to není.“

„Když myslíš… Ale měla bys s tím zajít k doktorovi.“

„Lásko, nekaž mi hezký víkend, ju?“

„Dobře. Ale pak to budeš řešit, slibuješ?“

„Slibuji, něco s tím udělám.“

Vešli jsme do restaurace a obsadili stůl. Honza nedočkavě otevíral jídelní lístek. Denisa s Martinou ho následovali. Já jsem se snažila nemyslet na bolest, která mě provázela už měsíc.

Když přišel číšník, objednali jsme si. Trochu zajímavě se po nás dvou s Martinou díval.

„Co to bylo za pohled?“

„Věř mi, časem si na to zvykneš. To je normální. Chlapi vždycky koukají, když vidí dvě ženy spolu.“

„No, asi máš pravdu.“

„To si piš, že mám.“

„Nechte si to cukrování na doma, prosím,“ pronesl otráveně Honza.

„Dobře, necháme,“ odpověděla jsem. „Zajdu si na chvíli na záchod, dobře?“

„Nemám jít s tebou?“ ptala se Martina starostlivě.

„Ne, budu v pořádku. Zůstaň s dětmi.“

Vstala jsem od stolu a šla jsem pomalu na toalety. Když jsem za sebou zavřela dveře, myslela jsem, že se neudržím na nohách. Přišla na mne jakási slabost, nevěděla jsem, od čeho je. Když jsem si stoupla před zrcadlo, trochu jsem se polekala. Moje tvář byla bledá. Když jsem tam stála ještě chvíli, přišlo něco, co mě zneklidnilo ještě více. Začala mi téct krev z nosu. Více jsem už zjistit nestihla.

Bylo mi asi deset. Seděli jsme u ohně. Já, moje matka, můj otec, sestra, strýc, sestřenice, babička a dědeček. Táta hrál na kytaru, matka s babičkou zpívaly, strýc hlídal maso na grilu, bylo jím provoněné celé okolí. V dálce bylo slyšet šumění lesa, cvrkotání cvrčků, poštěkávání psů a praskot ohýnků na zahradách.

Bylo mi jedenáct let. Seděla jsem v místnosti u stolu, spolu se mnou tam byli další dva kluci, oba dva ve věku asi čtrnáct let. Jeden z nich, ten, co seděl naproti mně, se na mě neustále díval. Jmenoval se Michal. Sem tam na mě vypláznul jazyk. Něco tím sledoval, nevěděla jsem, co. Na druhý den mě v poledním klidu vzal do svého pokoje. Povalil mě na postel a svlékl mě. Chtěla jsem křičet, nešlo to.

Bylo mi deset let. Šla jsem jeden den ze školy. Ten den jsem ve škole řešila jednoho chlapce, který do mě předešlý den kopal. Když jsem zašla za roh, kde se moc lidí nepohybovalo, uslyšela jsem za sebou kroky. Nestihla jsem utéct. Byl to ten chlapec ze včerejšího dne. Chytil mě, přirazil ke zdi a vytáhl nůž. Držel mi ho pod krkem. Jeho tvář byla asi deset centimetrů od té mojí.

„Jestli cekneš, jednou jedinkrát, jen ještě jednou, přísahám, že ti krkem protáhnu dráty. Rozumělas?“

Bylo mi třináct. Seděla jsem ve třídě. Bylo to pár dní po tom, co se moji rodiče dost drsně hádali v kuchyni v domnění, že je neslyšíme. Seděla jsem v lavici, chtělo se mi plakat. To, co jsem v sobě držela, se už nedalo snést. Zvedla jsem se od lavice a šla jsem za paní učitelkou, která nás tehdy měla na přírodopis.

„Paní učitelko, můžu jít na záchod?“

„Jistě, Luci, běž.“

Šla jsem tedy ven ze třídy. Když jsem přišla na toalety, zavřela jsem se do kabinky a tam tiše plakala. Když už bylo to nejhorší venku, šla jsem zpět do třídy. Hlavou mi kolovaly myšlenky na odchod z tohoto světa. Tehdy se mi hroutilo naprosto všechno.

O nějakou chvíli později jsem seděla v jejím kabinetě, povídaly jsme si o mé rodině, o tom, co se doma děje, o mém strachu, o bolesti, která z toho všeho je.

Bylo mi dvacet let. Šla jsem po ulici v Olomouci a pomalu psala zprávu na telefonu.

„Já mám jen strach, že si nevzpomeneš. Sejde z očí…“

Ten den jsem se loučila se svojí studentkou. Tuhle zprávu jsem posílala ale Martině. Slzy se mi hrnuly do očí. To odpoledne jsem jí dala přečíst kousek ze svého výtvoru, z knížky, kterou jsem měla rozepsanou. Kousek, na který jsem byla velice pyšná. Při loučení jsem ji chtěla k sobě přitisknout, políbit ji. Kdo mohl vědět, kdy se zase uvidíme. Co když opravdu zapomene?

Bylo mi osmnáct. Seděla jsem v Letovicích v modlitebně, byly jarní prázdniny. Najednou mi začal vibrovat telefon. Volal mi táta. Když jsem mu to nebrala, přišla mi zpráva.

„Až budeš mít chvíli, ozvi se, potřebuji s tebou nutně mluvit.“

Vyšla jsem ven a prozvonila ho. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

„Ahoj, tati. Copak potřebuješ?“

„Luci, děda dneska ráno umřel.“

Hlava jako by se zastavila. Mozek to nechtěl přijmout, srdce to nedokázalo pochopit. „To přece není možné! Mluvíme tu o dědovi, silnějšího člověka snad ani neznám!“

Najednou mi to v hlavě secvaklo a mně došel plný význam těch slov. Naprosto a nekontrolovatelně jsem se rozplakala, složila se na zem, neschopna slova. Ztratit dědečka, člověka, který mi dal tolik moudrosti do života, jako můj otec. Člověka, který pro mne tolik znamenal. A poslední návštěva navíc skončila hádkou.

Otevřela jsem oči. Dívala jsem se do bílého stropu. Vedle mě pospávala Martina. Byla jsem v nemocnici. Moje láska měla uplakané oči a pod nimi kruhy z nedostatku spánku.

„Marti,“ zašeptala jsem.

S trhnutím se probrala.

„Luci, bože, jsem tak ráda, že ses konečně probrala. Měla jsem hrozný strach.“

„Co se stalo?“

„Co si pamatuješ?“

„Šla jsem na záchod, byla jsem bledá, pak mi začala téct z nosu krev, více si nepamatuji.“

„Když si nešla, myslela jsem, že se něco muselo stát. Našla jsem tě na podlaze, omdlela si.“

„Co je za den?“

„Úterý.“

„To jsem spala dva dny?“

„Ne, dělali ti vyšetření.“

„No a co zjistili?“

„Ne… to… ne… nedokážu to…“ začala koktat, do očí se jí hrnuly slzy jedna po druhé.

Do místnosti vešel doktor. Sevřela mě ledová ruka, když jsem si přečetla jmenovku. Onkolog.

„Slečno Schneiderová. Tak jste se nám konečně probrala. Jak se cítíte?“

„No, to záleží na mnoha věcech. Prý jste dělali vyšetření. Co jste zjistili?“

„Jak dlouho vás bolela ta hlava?“

„Asi měsíc. Nic neobvyklého, nebylo to poprvé. Co jste našli?“

„Máte nádor.“

„V hlavě,“ řekla jsem napůl šeptem. Moje nejhorší předtuchy se naplnily. „Ne, tohle přece… Ne, to nejde…“

„Je nám líto, ale bohužel je to tak. Nevíme, zda je zhoubný nebo ne. To vám v tuto chvíli nemohu říct.“

„Co mě čeká?“

„Operace.“

„No, s tím počítám. A co když…?“

„Operace je nutná. Potom řekneme víc.“

„Pokud je zhoubný… Kolik?“

„Dva, tři roky, kdo ví?“

Martinou začal otřásat neutuchající pláč. Já jsem jen bez jakéhokoliv slova, jakékoliv reakce, netečně zírala do zdi naproti. Nemohla jsem se přinutit, aby mnou prolétla jiná myšlenka, než tato: „Tak tady to všechno končí? To, co jsem si vysnila? Teď, když jsem konečně dosáhla všeho, co jsem si v životě přála? Teď, když je můj život konečně skvělý a ideální?“

„Kdy bude operace?“

„Zítra.“

„Dobře.“

„No, nechám vás tu o samotě,“ řekl doktor a odcházel.

„Děkuji, pane doktore,“ odpověděla jsem spíše jeho zádům, než jemu samotnému.

Otočila jsem se k Martině. Ležela hlavou na mé ruce na posteli a plakala. Nezadržitelně, mocně, plná bolesti a žalu.

„Lásko, to bude dobré.“

„Jak… vždyť… to… nevíš.“

„Vím. Budu v pořádku, věř mi. I kdyby bylo nejhůř, budu bojovat do posledního dechu.“

Když se mi konečně povedlo ji uklidnit, přemluvila jsem ji, aby se šla domů vyspat. Bylo na ní vidět, že už toho má dost.

Další den přišla operace. Bála jsem se, děsila se, jaký bude výsledek. Co když to dopadne špatně? Co bude s Martinou a dětmi? Jak to vezme rodina? A co přátelé? Věrka, Zdenek? Co oni? Zvládnou to?

„Vždycky může být hůř, ale líp být musí.“

Hlavou mi proběhla moudra, která jsem slýchávala od Věrky. Věděla jsem, že bojovat budu. Do posledního dechu. Nemohla jsem je tady všechny nechat. Nemohla jsem dopustit, aby to dopadlo špatně. I kdyby to bylo nejhorší, musím bojovat, nedat se. Nemůžu to vzdát. Nemůžu jen tak sklopit hlavu.

“I will not go down under the ground because somebody tells me that death’s coming around. And I will not carry myself down to die. When I go to my grave my head will be high. “

Přehrávala jsem si v hlavě těchto pár slov. Ne, nevzdám to jen proto, že mi někdo řekne, že se to blíží. Pokud to má skončit, tak ať skončím s hlavou hrdě vztyčenou. Pokud tenhle boj bude mým posledním, prohraji ho se ctí.

S těmito úvahami mě převezli na sál a tam uspali.

Když jsem se probudila, hlavu jsem měla ovázanou. Koukala jsem do stropu a přemýšlela nad tím, jak to asi dopadlo. Výsledky bych mohla vědět během pár hodin. Doufala jsem, že to dopadne dobře. Ne kvůli mně. Doufala jsem kvůli těm, které jsem milovala.

Ponořila jsem se do oceánu myšlenek a vzpomínek. Vzpomínek na dětství, na různé lidi, jejich tváře se mi míhaly před očima. Vzpomínek na základní školu, na kterou jsem přestoupila v sedmé třídě. Bylo to první místo, kde jsem se cítila v bezpečí. První a na dlouhou dobu poslední místo, kde jsem se cítila doma. Místo, na které jsem měla vzpomínky plné smíšených pocitů. Tam jsem totiž potkala tu, která ve mně poprvé probudila lásku.

Do třídy vešla mladá žena. Mohla mít tak pětadvacet let. Kdyby jí někdo dal na záda batoh a postavil ji mezi nás, těžko by někdo řekl, že nás učí. Její tělo bylo štíhlé, oči zelené. Světlé vlasy jí splývaly až k ramenům, měla v nich blonďaté pramínky. Její obličej byl jemný, pleť měla světle hnědou, opálenou letním sluncem. Hlas měla jemný, uklidňující. Každé její slovo bylo plné života, mladého elánu. Když se její ústa rozzářila do úsměvu, byl to pohled pro bohy. V očích měla jiskru, jakou člověk vídá u málokoho.

Když začala učit, měla jsem dojem, že s ní mě budou hodiny bavit. Že dokáže žáky zaujmout, vysvětlit všechno tak, aby to opravdu pochopil každý. Ale v jedné z prvních hodin se stalo něco, co mi pohled na ni značně pokřivilo. Seděla jsem tehdy s mojí spolužačkou a dobrou kamarádkou v jedné lavici. Povídaly jsme si během jejího výkladu. A to byla chyba. Tehdy nás obě požádala, ať jí na stůl položíme naše žákovské knížky. Když jsme je dostaly zpět, obě jsme se rozčílily nad tím, co jsme v nich objevily. „Práce v hodině – 5.“ Dnes chápu, že to mělo svůj důvod. A dokonce tím dosáhla toho, čeho chtěla – v jejích hodinách jsme raději seděly odděleně, abychom stejnou chybu neopakovaly znovu. Nicméně já jsem se tiše vzepřela. Ten den jsem ji nesnášela. Tohle trvalo něco málo přes půl roku.

Byl čtvrtek, poslední hodina, přírodopis. Přišla do třídy. Měla oteklé a zarudlé oči. V jedné ruce držela kapesník a v druhé třídní knihu a pár dalších věcí. Sedla si za katedru, zapsala absenci, zavřela třídní knihu a rozhlédla se po nás. Všichni jsme na ni vyjeveně hleděli. A pak spustila.

„Není to nic osobního,“ začala. Mluvila o tom, co se stalo ten den s inspektorem, který u nás byl, spolu s dalšími, právě v tom týdnu. Seděla v první lavici v prostřední řadě, otočená směrem k nám. Nehtem ryla v hraně lavice a dívala se spíše do země. Z očí se jí řinuly slzy. Mluvila o konfliktu, který mezi ní a inspektorem proběhl. Mluvila o strachu, že ve škole nezůstane, že ji vyhodí. Mluvila o tom, jak se jí pan ředitel zastal.

Tiše jsme poslouchali. Kdyby tehdy spadl špendlík na podlahu, bylo by ho slyšet přes celou místnost. Takovou situaci jsme zažila poprvé a pravděpodobně i naposledy. Tehdy nám řekla, že jsme jediná třída, která ví, co se stalo. Nikomu jinému z žáků to neřekla. My jsme byli jediní. Zbytek hodiny jsme se snažili ji rozveselit, povzbudit. Každý z nás jí chtěl dát najevo, že ji máme v oblibě, že stojíme při ní.

Ten den se ve mně cosi hnulo. Tehdy jsem pochopila, kdo vlastně učitelé jsou. Dříve jsem měla pocit, že učitel musí být dokonalý, jinak svoji práci nebude dělat dobře. Myslela jsem, že učitele nemůže nic rozhodit, že učitel musí být vždy positivní, vždy s dobrou náladou a nikdy neprojevit jakékoliv emoce. Tehdy mi došlo, jak moc velký úkol učitelům připadá. Tehdy mi došlo, že učitelé jsou pouze lidé, že nikdo z nich nemůže být soustavně v dobré náladě, že nikdo z nich nemůže schovávat všechno, co se kolem něj a uvnitř něj, odehrává. Tehdy se můj postoj k této ženě změnil. Tehdy se nenávist změnila v soucit a jistý druh lásky. Nebyla to zamilovanost, ještě ne. Ale můj přístup se změnil z negativního na pozitivní.

O pár měsíců později jsem se k této ženě přiblížila ještě více. Bylo to chvíli potom, co mi můj otec řekl, že věci už nebudou, jako dřív. Moje rodina se měla rozpadnout Ten základ, na kterém všechny děti stavějí, měl najednou puknout v půli. A já jsem balancovala nad propastí. Tohle všechno totiž způsobilo něco, co jsem těžko snášela. A moje mladší sestra ještě hůře. Tohle způsobilo, že na mě byly přesunuty povinnosti, jaké rozhodně nepříslušely dítěti mého věku. Doslova mi byla na krk pověšena domácnost, starost o mladší sestru. Jako by toho všeho nebylo dost, otec tehdy začal pít. A já se pod tím vším náporem hroutila.

Chtě nechtě to vyústilo v to, že jsem jeden den prostě povolila všechny nervy. Šla jsem v přírodopise na záchod, abych mohla v klidu a o samotě vypustit všechnu tu bolest ven. Ale moje učitelka poznala, že něco není v pořádku. Upřímně… Bylo těžké si spíše ničeho nevšimnout. Když jsme potom po hodině šli na oběd, zeptala se mě, co se děje. Nemělo smysl zapírat. Šla jsem s pravdou ven. Když jsem potom šla z oběda, potkaly jsme se na chodbě. Začaly jsme si povídat. Během hodiny ze mě dostala všechno, co mě tížilo. Během hodiny mě byla schopná dostat z toho bludiště, ve kterém jsem byla ztracená. Celou tu hodinu mi naslouchala, sem tam mi řekla něco, aby mě povzbudila. Když jsem po té hodině odcházela, byla jsem klidná. A zamilovaná.

O dalších pár měsíců později se měl konat třídní výlet, kam měla jet s námi, společně s naším učitelem češtiny. Když se výlet přiblížil, předala jsem jí deník, který jsem začala psát v době, kdy se nám složila ve třídě. Byl vlastně hlavně o ní. Nevím, jestli pochopila moje city k ní. Já jsem jen psala o citech, které jsem považovala pouze za přátelské. Nevěděla jsem, co je to láska, do té doby jsem nepotkala nikoho, kdo by mi řekl, jak a proč jsou věci tak, jak jsou.

Na výletě mi tehdy řekla něco, co mi zlomilo srdce. Něco, co mě položilo. Něco, čím všechny moje city k ní hodila na zem a pošlapala je, jako by pro ni nic neznamenaly.

„Mezi námi nikdy nic nebylo, není a nebude. Jsi jen další ze třídy.“

Tuhle větu mi moje raněné city vytesaly do srdce tak hluboko, že mi trvalo několik let, než jsem se s nimi smířila. Než jsem pochopila.

Chtělo se mi plakat. Chtěla jsem povolit, přestat si hrát na tu silnou ženu, za kterou mě všichni mají. Moje náruč tu byla vždy a pro všechny. Ale kdo obejme mě, ptám se. Kdo mě zvedne na nohy, když padnu? Kdo se o mě postará, když se moje síly roztříští na ty nejmenší kousíčky? Vždy jsem byla ta ze silnějších. Ta, která pocity najevo nedávala. I když jsem ztratila blízké, musela jsem se s tím vypořádat a nic najevo nedávat.

Bylo mi devatenáct. Seděla jsem v Olomouci u svého počítače, psala jsem si se svojí nejlepší kamarádkou na chatu.

„Nevíš, co je s Jardou? Neozval se mi.“

„Víš, asi nejsem ten správný člověk, co by Ti to měl říkat, ale Jarda zemřel. Před týdnem.“

„Cože? To nemyslíš vážně? A… Proč to vím až teď?“

„Chtěla jsem se z toho vzpamatovat, než Ti to řeknu.“

Po tvářích mi stékaly slzy. Po chvíli jsem přes ně už ani neviděla. Jarda byl můj přítel. Byli jsme spolu pár měsíců, měla jsem ho hodně ráda. Dost pro mě znamenal. Jeho ztráta mě doslova položila k zemi. Jarda měl rakovinu jater. Zemřel v šestnácti letech.

Druhý den jsem byla ve škole, měla jsem hodinu. Stála jsem u tabule a psala na ni slovíčka. Osud snad chtěl se mnou ještě pořádně zamávat. Napsala jsem na tabuli slovo „ztratit“ a věděla jsem, že je to jen otázka velkého sebezapření, abych udržela úsměv na rtech, abych udržela dobrou náladu, ačkoliv to uvnitř mě bylo úplně jinak. Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem plakat. Chtěla jsem vykřičet do celého světa, že je život nespravedlivý. Chtěla jsem křičet na Boha, proč zničil další lidský život. Proč člověk, který měl všechno před sebou, nemohl žít a na místo toho odešel. Proč někdo, kdo měl rád lidi kolem sebe, musel odejít tak mladý. Chtěla jsem padnout na kolena a povolit své nervy, zhroutit se, všeho nechat a uvolnit ventil. Chtěla jsem poslat celý svět a celý život ke všem čertům.

Jako by nestačilo, že jsem rok předtím ztratila někoho, kdo pro mě byl jako otec. Někoho, kdo nikdy nemyslel sám na sebe, ale vždy na ty ostatní. Někoho, kdo byl tak nesobecký, že se snad zdá, že ani nepatřil na tento svět, do této doby. Někoho, kdo mi dával vzor lásky, soudržnosti, nesobeckosti, moudrosti po celý život. Někoho, kdo zvládal všechno, na co sáhnul. Někoho, koho jsem si velice vážila. Někoho, kdo pro mě byl, je a navždy bude vzorem.

Ležela jsem na posteli a propadala se do říše vzpomínek. Těmi těžkými, tvrdými, smutnými, žalostnými jsem se probírala jako prvními. Na mysl mi přicházely samy. Každá z nich mě stahovala hlouběji a hlouběji dolů do té propasti, která se pode mnou otevřela. Začala jsem pochybovat. Pochybovat o tom, že to snad dokážu. Pochybovat o tom, že mám snad jen malou naději na dlouhý život. Pochybovat o tom, že moje síly budou stačit na to, abych tohle ustála. Pochybovala jsem i o mých blízkých. Pochybovala jsem o tom, že při mně budou stát. Pochybovala jsem o tom, že mě budou držet nad vodou. Pochybovala jsem o tom, že tohle dokážu.

Ten smutek a bezmoc nebraly konce. Všechno mě to jen ubíjelo. Ležet na posteli a jen čekat na rozsudek. Neschopnost cokoliv změnit. Beznaděj, která mnou prostupovala, mi byla tichým společníkem. Únava z boje s ní byla tak velká, že jsem začala přemýšlet nad tím, zda opravdu nějakou naději mám.

Bylo mi osmnáct. Před pár dny jsem měla stužkovací večírek. Den po něm jsem se pohádala se svou matkou. Když nic nenasvědčovalo tomu, že se situace uklidní, zachránila mě textová zpráva od kamarádky. „Sbal brambůrky a přijeď.“ Tak jsem jela. Další den na to jsem ráno dostala zprávu od mé mámy. „Přijeď domů.“ Odpověděla jsem jí, že přijedu až v pondělí ze školy, že s sebou mám učení, že se budu učit. Máma ale trvala na svém. Znovu jsme se pohádaly. Jedna z posledních zpráv, kterou jsem od mámy dostala, byla: „Fajn. Sbal si věci a běž. Robert bude měnit zámky.“

Když jsem si tohle přečetla, nevěřila jsem tomu. V první chvíli jsem opravdu nechtěla věřit tomu, co jsem viděla na displeji mobilu. V té druhé mi ale všechno zapadlo na své místo a já se rozplakala. Bolestně, neschopna přestat. „Vždyť je to moje máma, takhle se máma chovat nemá!“ křičela jsem uvnitř. Můj svět se znovu rozpadl na malé kousíčky.

Druhý den jsem byla doma, před sebou pytle na oblečení a krabice na další věci. Všechno jsem ledabyle házela do pytlů a krabic. Každý kousek, který mi prošel pod rukama, mi připomínal slova z textovky, kterou mi moje matka den předtím poslala. Pes matčiného přítele, Argon, chodil kolem mě, kňučel. Jestli cítil, že se něco děje, nevím. Vím jen, že ke mně chodil, strkal do mě čenichem, ani ocasem nevrtěl. Cítila jsem se mizerně. Všechno najednou ztratilo svůj smysl. Věděla jsem, že jsem udělala chybu. Věděla jsem, že já jsem začala celý konflikt. Věděla jsem, že nebylo moudré se ohánět větami: „já mám kam jít“. Ale stejně se reakce mojí matky nedala ničím omluvit. Nechtěla jsem odcházet. Asi jako každý teenager jsem se vzpírala, plánovala jsem si, jak v osmnácti letech odejdu a půjdu bydlet jinam. Ale teď, když situace nastala, jsem nikam nechtěla. Nechtěla jsem odcházet. Všechno mě to bolelo, mrzelo, trhalo na kusy. Vždyť je to moje rodina. Ale co se stalo, nedalo se již vrátit.

O pár měsíců později jsem bydlela v domě rodičů mé dobré kamarádky. Ti lidé si mě vzali pod střechu, živili mě. Neměli se mnou nic společného, prakticky mě neznali. Ale vzali mě k sobě a starali se o mě jako o vlastní. Osm měsíců jsem u nich bydlela. Nikdy jsem neslyšela jediné slovo o tom, že by se mě snad chtěli zbavit. Po čase jsem i přestala počítat večery, kdy jsem se v koutě choulila do klubíčka, plakala jsem, bolelo mě, že mě moje matka nechala odejít. Věděla jsem, že to bolí nás obě, ale moje vlastní hrdost mě držela od toho, abych přišla a omluvila se. Byla chyba na obou stranách, ale tu definitivní tečku nasadila ona. To mi bránilo jít a sklopit hlavu. Trpěla jsem jako zvíře. Jako zraněná šelma, krčící se v koutě. Potichu jsem si lízala rány, které ve mně zanechával každý den pod střechou těch, kteří se mnou neměli nic společného, a přesto se ke mně chovali lépe, než vlastní matka.

Po tváři se mi kutálely slzy. Vzpomínala jsem na svou vlastní pošetilost, na svoji hrdost, pýchu, která zavinila tolik věcí v životě mém, i v životech druhých lidí, mých blízkých, těch, které jsem měla ráda. Proč jsem jen dopustila, aby se tyhle věci staly? Některým lidem z mého života už se ani nebudu moci omluvit. Někteří z nich už na tomto světě ani nejsou.

Bylo mi dvanáct. Nastoupila jsem do jiné základní školy. Utekla jsem od šikany, teroru, strachu, bolesti. Utekla jsem od těch, kteří mi denně ztrpčovali život. Moje nová třídní učitelka byla moc příjemná žena. Kdykoliv jsme se potkaly, ptala se mě, jak se mám, jestli vše ve škole a novém kolektivu jde podle mých představ. Pokaždé jsem ji odbyla. Chtěla jsem být sama. Opět moje hrdost. Chtěla jsem, aby mě nechala být. Nechtěla jsem se jí svěřovat. Nechtěla jsem, aby se cizí člověk hrabal v mých pocitech. Nechtěla jsem, aby věděla, jak se cítím.

Bylo mi šestnáct. Začal nový školní rok. Přešla jsem na střední školu. Bylo prvního září. Chtěla jsem se podívat na základní školu a pozdravit svoje (už bývalé) učitele a učitelky. Když jsem ale přišla do parku před školou, spatřila jsem prapory, visící z oken školy. Potkala jsem také svoji bývalou spolužačku.

„Ahoj.“

„Ahoj. Co mají znamenat ty prapory?“

„Víš, kdo umřel?“

„Ne.“

„Znala si Škardovou?“

„Jo…?“

„No, tak ta.“

„Cože?“

„Ano, Škardová zemřela.“

Moje mysl nechtěla tuhle myšlenku akceptovat. Došlo mi to až po chvíli. Přepadl mě smutek. První člověk, kterého jsem kdy potkala, který se zajímal sám od sebe o to, jak se mám, jestli jsem šťastná, jestli jsem v pořádku. První člověk, kterému nebylo jedno, jestli vše vychází, jak bych chtěla. A já ji jen odbývala. Neviděla z mé strany ani trochu vděku. Nikdy ode mě neslyšela ani slůvko poděkování. Nikdy jsem se k ní nechovala pěkně. Nikdy jsem se jí už nemohla omluvit za svoje chování. Nikdy jsem jí už nemohla poděkovat za to, že se zajímala o mě, o můj život mezi spolužáky.

Moje myšlenky vyrušil doktor, který přišel do dveří s úsměvem na tváři.

„Dobré ráno, slečno.“

„Dobré ráno,“ odpověděla jsem na pozdrav. „Ten úsměv na vaší tváři… Znamená to, co si myslím?“

„Ano, znamená. Mám pro vás dobrou zprávu.“

„Tak mě nenapínejte. Jak to vypadá?“

„Nádor zhoubný nebyl. Jste v pořádku. Za pár dní vás pustíme domů.“

„No to je skvělé,“ zářila jsem štěstím. Do očí mi hrkly slzy dojetí.

„Ano, to je. Ale musíte na sebe doma dávat pozor. Nerad bych vás tu měl znovu. Už tak to bylo dost stresující a nemyslím, že by bylo dobré být pod takovým stresem v krátké době víckrát.“

„Nebojte se, moje partnerka mě stejně nenechá, abych se přepínala. Hlídá mě jako oko v hlavě.“

„To je dobře. Tak… Já zatím půjdu. Myslím, že je tu pár lidí, kteří by s vámi rádi mluvili.“

Když otevřel dveře, nahrnula se do nich Martina s dětmi a v závěsu za nimi i Věrka.

„Ahoj, zlatíčka moje,“ pozdravila jsem děti. „Ahoj, lásko. Ahoj, Věrko. Ani netušíte, jak ráda vás všechny dnes vidím.“

„To my tebe taky,“ řekla Věrka a sedla si kousek dál, aby dala prostor Martině a dětem.

„Doktor už nám to řekl. Ježíš, já jsem tak ráda, že je všechno v pořádku a že tě budu mít zase doma. Bylo to k nevydržení.“

„Neboj, zlatíčko. Už tu budu jen pár dní,“ řekla jsem Martině a objala ji.

„Muselo být hrozné jen ležet a čekat. Mě by asi zabila ta bezmoc,“ vložila se do toho Věrka.

„No, nebylo to tak hrozné. I když jsem si taky kolikrát malovala katastrofické scénáře.“

„No, to celkem věřím. Tak hlavně, že to dobře dopadlo,“ pronesla s úsměvem.

Honza s Deniskou seděli na posteli. Oba dva se na mě usmívali, oba dva šťastní, že mě vidí. A hlavně s úsměvem na tváři.

Seděli u mě asi hodinu a půl. Mluvili jsme, smáli jsme se, s dětmi jsme hráli karty. Když všichni odcházeli, poprosila jsem Věrku, aby chvíli zůstala.

„Copak? Potřebuješ ještě něco?“

„No, celkem i jo. Sedni si, prosím.“

„Dobře. O co jde?“ zeptala se a posadila se vedle postele.

„Jak to nesla? Počítám, že jste byly v kontaktu.“

„Nesla to těžce. Byla dost mimo. Děcka taky. I když asi nechápou, o co jde, všichni byli dost smutní.“

„To docela věřím.“

„Vzala jsem je včera ven i s mými kluky. Děti si hrály, Martina na chvíli mohla vypnout. Šly jsme i do kina. Sice to nemělo předpokládaný účinek, ale povedlo se.“

„To jsem moc ráda. Díky, Věrko. Opravdu moc.“

„Není přece za co.“

„Ale je.“

„Hele, ráda jsem to pro tebe i pro ně udělala.“

„Dobře.“

„A ještě něco. Někdo se po tobě ve škole sháněl.“

„Kdo?“

„Nevím, neřekla mi jméno. Jen řekla, že se znáte, že tě kdysi učila a moc ráda by s tebou mluvila. Že mezi vámi byly nějaké neshody.“

„To snad ne. Co si jí řekla?“

„Že jsi teď v nemocnici, ale jakmile se vrátíš do školy a budeš zase pracovat, může se zastavit.“

„To si věděla, že budu brzy doma?“

„Znám tě, vím, jak jsi silná, vím, že se nevzdáváš. To by ti nebylo podobné ani trochu.“

„Díky, ale nemyslím, že bych byla až tak silná. Vlastně jsem chvíli i přemýšlela, jestli opravdu mám na to, abych vyhrála takovýhle boj. Naštěstí ho bojovat nemusím.“

„No, máš víc štěstí, než rozumu.“

„No, to bych řekla.“

„Ale zpátky k té ženě, co mě hledala. Říkala ještě něco?“

„Ne, ale když jsem řekla, že jsi v nemocnici, vypadala vystrašeně a mám pocit, že se jí leskly oči.“

„No nazdar.“

„Co je? Kdo to vlastně je?“

„Pamatuješ si, jak jsem ti před lety vyprávěla o mé učitelce ze základky?“

„Ano, pamatuju.“

„No, tak to byla ona. S devadesátiprocentní pravděpodobností.“

„To seš si tak jistá?“

„Ano, jsem. Tohle musela být ona. Nevím o nikom jiném, kdo by mě sháněl a kdysi mě učil.“

„Co budeš dělat?“

„Co by? Nechám ji, ať si mě najde.“

„No, vlastně… Nechala ti u mě kontakt na sebe. Telefonní číslo.“

„Co?“

„Jo, mám ho tady. Chceš ho?“

„No, asi ano. A vyřídím to ještě dneska. Mohla bych si od tebe, prosím, zavolat?“

„Jasně.“

Podala mi do ruky papírek s číslem a telefon. Okamžitě jsem ten rukopis poznala. Měla jsem ho příliš dobře uložený v paměti. Vytočila jsem číslo.

„Prosím, Vránová.“

„Zdravím. To jsem já, Lucka. Sháněla jste mě před pár dny ve škole.“

„Luci, moc ráda tě slyším. Tvoje kolegyně mi řekla, že jsi v nemocnici. Co se stalo? Něco vážného?“

„To teď řešit nebudu. Jste pořád v Brně?“

„Ano, jsem tu na pár dní a chtěla bych s tebou mluvit.“

„Dobře. Tak přijďte co nejdříve.“

„Tak za hodinu jsem tam.“

„Jsem na onkologii, tak se ptejte po mně, doktoři vás navedou.“

„Onkologii? Luci, to snad…“

„Za hodinu nashledanou.“

Položila jsem to. Nechtěla jsem s ní mluvit více, než bylo nezbytně nutné. Ne po telefonu. Tohle jsem si chtěla raději vychutnat osobně.

„Co je?“ ptala se Věra, když viděla můj výraz v obličeji.

„Asi jsem ji pořádně vylekala. Nebyl to tak docela můj záměr, ale docela mě to těší.“

„Lucko…“ řekla Věra varovným tónem. „Takhle jsem tě ještě mluvit neslyšela. Ty se jí chceš mstít?“

„A co bys dělala na mém místě? Tahle ženská mi zlomila srdce. Pravděpodobně věděla, co k ní cítím a i kdyby ne, i tak toho bylo dost na to, aby věděla, že mi její chování, jednání, odpověď samotná, ublíží. A stejně to udělala. Vzala moje city a pošlapala je. Vytáhla mě z problému a pak mě do něj zase hodila zpátky. To jako mám nechat jen tak plavat tohle všechno?“

„Ne, to neříkám. Vím, jak to bylo, mluvila si o tom. Ale zapomínáš, že jsme my dvě prošly tím stejným. Udělala jsem v podstatě to stejné, ale mě si nezavrhla. To, co z tebe teď mluví je ta malá zraněná holka, ale rozhodně ne ta Lucka, kterou znám. Ne ta, která mi tehdy psala ten dopis. Vždyť… Dokážeš si představit, jak byla vyděšená? Víš, jaký problém by z toho byl, kdyby to vyšlo najevo? Nemluvě o tom… Víš vůbec, jaké je orientace?“

„Je to heterosexuálka.“

„A tím jsi si naprosto jistá?“

„No, vlastně tolik ani ne. Ale i tak… Udělala, co udělala. A zaplatí za to.“

„Myslíš, že si pomstou ulevíš? Ani omylem. Jen to zhoršíš. Všechno v tobě bude jen a jen horší. Pocit smutku, bolesti, zrady, nemluvě o tom, že se ještě přidá vina.“

„Já…“

„Víš, Lucko… Nikdy bych si nemyslela, že zrovna tobě budu něco takového říkat, ale pomsta je to nejhorší, co může jeden druhému udělat. Neříkám, že neudělala chybu. Ale dokud neznáš její stanovisko, pak se ptám, kde chceš mluvit o spravedlnosti?“

„Asi máš pravdu.“

„Asi?“

„Když nad tím tak přemýšlím, tak asi určitě.“

„No, proto. Nedělej hlouposti. Nechovej se jako malá holka. Hernajs, jsi dospělá, tak se k tomu tak postav.“

„Promiň. Asi ze mě opravdu mluví vztek.“

„No, to bych řekla.“

„Asi jsem to přehnala. Ale… co bych měla dělat? Co mám říct? Jak se mám chovat?“

„Nech mluvit ji. Buď svá. Buď ta hodná ženská, kterou znám tolik let. Buď ten sdílný, milý, obětavý a empatický člověk. Zkus chápat, jak se cítila. Zkus pochopit, proč udělala věci, které udělala. Dokážeš si představit sebe ve stejné situaci?“

„To ani nemusím. Už jsem ji zažila.“

„A jak to dopadlo?“

„Reagovala jsem stejně, jako ona. Ale potom jsem se snažila věci napravit. Najednou mi došlo, co jsem udělala, protože jsem pochopila situaci i ze strany toho člověka, kterému bylo ublíženo. Bylo mi tehdy osmnáct…“

Anežka byla tichá dívka. Když jsme se potkaly, seděla v koutě a ani nedutala. Mlčela. S nikým nemluvila. Vypadala smutně. Její oči prosily o pomoc. To byl signál pro mě. Přišla jsem k ní s jednoduchou otázkou.

„Můžu ti nějak pomoct?“

A tam začalo naše hluboké a pevné přátelství. Takové, které nikdo a nikdy není schopen rozervat. Takové, které je na život a na smrt. Přátelství, jehož síla a hloubka nejsou měřitelné žádnými jednotkami ani mírami, které člověk zná. Přátelství, které až hraničí s daleko hlubším vztahem, ale ten hlubší vztah je naprosto nemyslitelný. Přátelství, které by se dalo přirovnat k poutu sourozenců. K poutu mezi matkou a dcerou. Ona byla moje spřízněná duše. Nemohly jsme být dlouhou dobu spolu, protože bychom si připadaly svázané. Nemohly jsme být ale ani dlouho bez sebe, protože jsme si připadaly moc daleko a stesk byl silný. Měly jsme spolu společného víc, než by se chtělo věřit, že dva lidé mít společného mohou. Byly jsme si tak podobné, že jedna věděla, co ta druhá myslí dříve, než byla slova vyřčena. Jedna o druhé věděla, jak by se rozhodla v jakékoliv situaci. Neboť naše povahy i zkušenosti byly natolik podobné, že jsme tohle všechno mohly říct bez jediného zaváhání a s více, než velkou přesností. Mezi námi byl rozdíl 4 let. Ona byla mladší. A přesto jsme byly obě moudřejší, než by se zdálo.

Když ale jednou napsala na chatu, neměla jsem zrovna náladu naprosto na nic. Navíc jsem měla pocit svázanosti. Trávily jsme spolu příliš mnoho času, dlouhé hodiny jsme spolu mluvily na chatu. A na mě toho bylo příliš. Tohle všechno se sešlo najednou a já jsem opravdu neměla chuť o některých věcech mluvit. Ne tak ona. Vyzvídala, snažila se utěšovat, snažila se pomoct. Ale mně to bylo protivné. Nechtěla jsem, aby se mi do toho všeho míchala. A tak jsem napsala něco, co mě nikdy nepřestalo mrzet.

„Jdi z mého života. Nechci Tě nikdy vidět, nechci s Tebou mluvit. Prostě táhni ke všem čertům.“

Několik týdnů jsme spolu nemluvily. Ale mě to ubíjelo. Věděla jsem, že jsem udělala chybu. Odkopla jsem od sebe člověka, jehož pouto ke mně bylo příliš silné na to, abych byla schopná to unést. U mě navázání takového vztahu trvalo o dost déle, než u ní. Proto jsem neměla ani špetku pochopení. Když mi ale došlo, co jsem vlastně udělala, snažila jsem se omluvit, ale věděla jsem, že pro tohle omluva neexistuje.

Po nějakém čase jsme spolu mluvily. A všechno se vrátilo zpět do stejných kolejí. Opět jsme byly ty dvě nerozlučné osůbky, toulající se po okolí a schopné spolu mluvit hodiny a hodiny a stále mít, o čem mluvit. Vztah se z mé strany ještě více upevnil.

Po pár letech jsme se viděly i za přítomnosti mých známých. Nikdo z nich nevěřil tomu, že je mezi námi pouhé přátelství. Na to jsme si, prý, byly moc blízké. Anežčiny vztahy byly komplikované, protože všechny její partnerky žárlily. Ne, že bych jim nerozuměla. Jednou to ale došlo dost daleko, tak jsem Anežce napsala, jak to má své přítelkyni vysvětlit.

„Zkus si představit, že potkáš někoho, s kým toho máš hodně společného. Někoho, o kom předem víš, jak se rozhodne. Někoho, o kom víš, na co myslí, aniž by ses musela ptát. Jediný vztah, který s tímto člověkem můžeš vytvořit, je přátelství. Vztah by nefungoval, protože se znáte příliš dobře. Vytvoří se pouto, které žádný člověk nedokáže zničit. A právě tohle by vztahem, který by jistojistě nevyšel, mohlo zaniknout. A takovou oběť ani jedna z nás nechceme.“

„Takže… Ty si reagovala stejně, ale proto, že sis pak uvědomila, že to byla chyba, tak si to chtěla napravit. Takže znáš situaci z obou stran. Tím pádem je to bod pro tebe. Bude snazší se vžít do její pozice. Ber to tak… Zatím nevíš, co ti chce. Až to zjistíš, bude všechno jednodušší.“

„Jo, znám to z obou stran. No, snad to dopadne dobře.“

„Snad ano. Doufám v to.“

„To jsme dvě.“

„Nic, já raději půjdu. Už bych měla být doma. Můj bude nervózní.“

„Jo, běž. Ona stejně za chvíli asi přijde.“

„Tak jo. Kdyby něco, dej nějak vědět, ju?“

„Jasně, dám, neboj. A… Díky moc. Opravdu si vážím toho, co pro mě a Martinu děláš.“

„Nemáš přece zač. Tak ahoj,“ řekla a vyšla ze dveří.

Za necelou čtvrt hodinu se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekla jsem.

Otevřely se dveře a Simona vešla dovnitř.

„Dobrý den, paní učitelko.“

„Ahoj, Luci.“

„Pojďte dál a sedněte si.“

„Díky,“ řekla a posadila se.

„Neděste se, nic mi není. Teda… teď už mi nic není. Ale o tom mluvit raději nechci. Proč jste mě hledala ve škole? Co se děje?“

„Víš, chtěla jsem s tebou mluvit o nás dvou a o tom, co se před lety stalo mezi námi.“

„Ne, že bych měla dvakrát chuť to rozebírat, ale když už jste tady, tak si to poslechnu. Tak pokračujte.“

„No, ehm, kde začít?“

„Vezměte to od začátku, to bude asi nejlepší.“

„Víš… Moc mě mrzí, co se stalo. Je mi to opravdu líto.“

„Neomlouvejte se a mluvte.“

„No… Víš, když jsem nastoupila, byla jsem opravdu jen začátečník. Nevěděla jsem, jak pořádně učit, nevěděla jsem, s čím se můžu setkat. Netušila jsem, že bych mohla potkat někoho, jako jsi ty. Nedošlo mi, že by se mohlo něco takového vůbec v mém životě stát.

Když jsem vás tehdy začala učit, pila si mi krev. Ty a Alice, jak jste byly k nezastavení, pořád jste spolu jen mluvily a mě to vytáčelo. Po půl roce, když byl u nás inspektor, rozhodně mi dobře nebylo. Vy jste, jako třída, stáli při mně. Byla jsem opravdu ráda, že mám žáky, jako jste byli vy. Po pár měsících, když si mi řekla, co se děje u vás doma, že se tví rodiče chtěli rozvést, chtěla jsem ti pomoct. Věděla jsem, jaké to je a chtěla jsem, abys měla pocit, že na to všechno nejsi sama, ale že máš někoho, kdo tě v tom nenechá.“

„Jenže tenhle pocit se vám povedlo nakonec zničit.“

„Já vím. A mrzí mě to. Věř mi, že kdybych mohla jednat jinak, udělala bych to. Když jsem od tebe dostala do ruky tvůj deník, dostala jsem strach. Bála jsem se, že by se to dostalo do rukou někomu, kdo by s tím mohl naložit tak, aby nám oběma ublížil. Měla jsem tehdy pocit, že se věci mají trochu jinak, než sis myslela a než si tvrdila. Měla jsem pocit, že z tvé strany ke mně jsou hlubší city, než jaké si popisovala. Nebyla jsem si jistá, ale bála jsem se, že to tak je. Ať tak či tak, mohlo by to dopadnout velice špatně, kdyby na to přišel někdo další. Vím, že to věděla Alice. Pochybuji, že bys jí to neřekla. Ale v rukou kohokoliv dalšího by to mohlo mít následky, na jaké ani nechci pomyslet. Proto jsem udělala, co jsem udělala. Proto jsem řekla, co jsem řekla. Mrzí mě to, byla to chyba, ale neměla jsem tehdy jinou možnost.“

„Chápu to. Nic vám nezazlívám.“

„Cože?“

„A co jste si myslela? Že budu křičet, že se budu vztekat, že se budu chtít pomstít?“

„Nemyslela jsem, že to vezmeš takhle.“

„Jakékoliv jiné řešení, než odpuštění, stejně není moudré. Nemluvě o tom, že by to nikomu nepomohlo. Leželo mi to v hlavě dost dlouho na to, abych to teď hodila za sebe a přestala se k tomu vracet. Už nemám ani chuť se k tomu vracet. A cokoliv, co člověk neodpustí, mu jen přidá další kámen na záda, který sebou vláčí celý život.“

„Kolik že ti je?“

„Šestadvacet. Proč se ptáte?“

„Tvůj přístup v tomhle věku by ti mohla závidět velká spousta lidí.“

„Nemyslím.“

„Ale já tohle vím.“

„Děkuji,“ řekla jsem a sklopila oči k zemi. „Chcete teď slyšet můj pohled na to všechno? Samozřejmě s odstupem času. Ale to, jak se na to dívám já.“

Chvíli se mi dívala do očí a potom pomalu přikývla.

„Takže… Když jste k nám nastoupila, v první hodině mi dala pět za práci v hodině, byla jsem dost rozhozená, ublížená, naštvaná. Neměla jsem vás ráda. Když pak ale došlo k vašemu zhroucení u nás ve třídě, najednou se cosi otočilo, něco se ve mně zlomilo. Tehdy jsem, jak víte, začala psát ten deník, který vám nakonec skončil v rukou. Dnes je zničený, vyhodila jsem ho. Ale k tomu se dostat ani nechci.

Když jsem s vámi potom mluvila o situaci u nás doma, chtělo to hodně odvahy to někomu říct, natož učitelce. Nejsem z těch, kteří chtějí ukazovat svoje slabosti, natož slzy a bolístky. Ten den, kdy jsme spolu mluvily, jste udělala víc, než si vůbec uvědomujete. Zachránila jste mi život. Neměla jsem tehdy jediný důvod být tady. Neměla jsem pro co žít. Vám ale stačila jedna jediná hodina na to, abyste to všechno změnila. Jedna jediná hodina. Člověk několikrát v životě zažije situace, kdy si nedokáže představit, jak obrovskou sílu mají slova, která vyřkne, gesta, která udělá. Myslím, že vy sama si toho určitě vědomá nejste, co jste vlastně udělala s mým životem. Díky vám jsem se mohla postavit a bojovat s tím, co ve mně, to všechno, zanechávalo. Nebýt vás, skončila bych opravdu zle.

Ten den ale odstartoval něco, co mělo dopad na celý můj život a nemluvím o jiném pohledu na to všechno, co bylo a je okolo mě. Ten den jsem z vašeho kabinetu odcházela šťastná a zamilovaná. Ano, slyšíte dobře. Jsem homosexuál. A vy jste byla ta první, která tyhle city ve mně probudila. Tehdy jsem neměla tušení, co se ve mně všechno skrývá. Nevěděla jsem, jaké povahy jsou moje city k vám. Myslela jsem, že jsou přátelské – a to do jisté míry byly. Jenže tam toho bylo i o trochu víc. Nevěděla jsem, co to znamená, být zamilovaná. Zažívala jsem to poprvé. A vzhledem k tomu, že jsem ani opravdové přátele neměla, bylo velice jednoduché tyto city zaměnit. Nevím, jestli jste už tehdy nějaké podezření měla nebo ne, ale faktem zůstává, že jsem tohle všechno zjistila až po sedmi letech. Až po tak dlouhé době jsem připustila sama sobě, že by se mi mohly líbit ženy, že jen s nimi můžu být šťastná a jen je můžu milovat.

Když jste mi pak na výletě řekla, co jste řekla, zlomilo mi to srdce. Nemohla jsem dýchat, zničilo to všechny moje naděje, všechno štěstí. Všechno, co jste ve mně vybudovala, spadlo jako domeček z karet. Jedním jediným fouknutím. Všechny důvody pro to, abych se snažila překonat situaci, ve které jsem se nacházela, byly ty tam. A za tohle mohla jedna jediná věta.

Když jsem ze základní školy odešla, chtěla jsem vás vídat dál. Jenže váš odtažitý přístup byl snad ještě horší než vědomí, že vás nemám poblíž. Vůbec mi tehdy nebylo do smíchu, všechno mi vás připomínalo.

V druhém ročníku jsme dostaly profesorku, která vám byla přístupem, výukou, povahou, velmi podobná. Trhalo mě to zevnitř. Nechtěla jsem ani slyšet o vás, o tom, co se stalo. Nechtěla jsem na to vzpomínat. Jenže s ní poblíž se to dalo jen těžko. Znovu a znovu jsem si přehrávala v hlavě vaše slova, která bodala jako ledový nůž.

Po čase jsem rezignovala. Jediné, co jsem chtěla udělat, bylo, vám ublížit. Stejně, jako jste tehdy ublížila vy mně. Chtěla jsem vás ranit.

Pár let na to jsem ale potkala člověka, pro kterého jsem já znamenala totéž, co vy pro mě. A zareagovala jsem stejně, jako jste se zachovala vy. Zničila jsem všechna pouta, toho člověka jsem vymazala ze svého života. Ale ne na dlouho. Když mi došlo, co jsem udělala, zděsila jsem se. Přesně to, co jsem udělat nechtěla. Přesně to, čím jste kdysi ranila vy mě, jsem udělala já někomu, kdo ke mně vzhlížel tak, jako já kdysi k vám. Několik dní jsem nemohla pořádně spát. Chtělo se mi plakat nad tím, co jsem udělala. Nadávala jsem sama sobě za to, že jsem se zachovala nejhůř, jak jsem mohla. Naštěstí mi ten člověk odpustil. Naštěstí měla ta holka více rozumu, než já. Nechtěla se mi pomstít. Nikdy mi to nevyčetla. Naopak. Do dnes tvrdí, že jsem jí v životě neublížila. I když já vím, že tehdy jsem ji srazila zpět na kolena. Přišla do mého života v době, dost podobné mojí situaci před třinácti lety. Pomohla jsem jí. Málo, ale pomohla. Zvedla jsem ji na nohy a pomohla jí, postavit se čelem životu. A pak jsem ji srazila zpět. Na něco takového neexistuje omluva. Neexistuje nic, co by to mohlo odčinit. Jediné, v co jsem mohla doufat, bylo odpuštění. A toho se mi, naštěstí, také dostalo. Právě až od téhle dívky jsem se naučila, jak takové věci řešit. Až ona mi ukázala, že pomsta a hněv nic nevyřeší. Díky ní tady teď ležím a říkám to, co říkám. Nebýt jí, tak spolu dnes nemluvíme.“

Tiše mě pozorovala. Dívala se na mě očima, které byly plné dojetí. Očima, co vyzařovaly obdiv. Její hlas se třásl, když znovu promluvila.

„Luci, já… nevím, co na to všechno říct. Nemám slova, kterými bych vyjádřila, jak moc mě tohle všechno mrzí. Já jsem ti nikdy nechtěla ublížit. Bohužel se mi to podařilo.“

„Jak jsem řekla. Nic vám vyčítat nechci a nebudu. Je to za námi. A před námi další kapitoly našich životů.“