Sen o snu - 3. kapitola

Síla

Po pár dnech mě pustili domů. Měla jsem být v klidu. Do konce školního roku zbývalo jen pár dní. Známky jsem už měla uzavřené. Všechno, co jsem potřebovala mít hotové, jsem úspěšně dala dohromady ještě v nemocnici.

Ráno jsem se probudila vedle Martiny. Ta ještě tiše spala. Nechtěla jsem ji budit, tak jsem potichu vyklouzla z postele, oblékla se a odešla dolů do kuchyně. Potichu jsem si pustila hudbu a šla chystat snídani. Bylo kolem šesté hodiny ráno. Martina měla za chvíli vstávat do práce a děti do školy. Vzala jsem tedy tác a nachystala ho na stole. Z lednice jsem vytáhla vajíčka a slaninu. Postavila jsem vodu na čaj a začala chystat snídani pro všechny čtyři. Když bylo vše hotové, dala jsem tři porce na stůl a jednu na tác. Vytáhla jsem z lednice ještě pomerančový džus a nalila všem do sklenic. Snídani pro Martinu jsem odnesla do pokoje a probudila jsem ji.

„Dobré ráno, lásko.“

„Dobré,“ řekla s úsměvem a rozhlédla se po pokoji. Vedle postele na nočním stolku stála snídaně. Chvíli na mě koukala.

„Jé, čím jsem si to zasloužila?“

„Tím, že jsi,“ řekla jsem a políbila ji na čelo. „Tak se do toho pusť, jdu probudit prcky.“

„Dobře. Děkuju.“

Odešla jsem z ložnice a vešla do pokojíku. Deniska už byla vzhůru. Mžourala na mě rozespalýma očima.

„Dobré ráno, princezno.“

„Dobré ráno, Luci.“

„Šupej z postele, umýt zuby a na stole v kuchyni máš snídani.“

Pomalu vstávala. Honza ještě spal. Přešla jsem k jeho posteli a pohladila ho po zádech.

„Vstávat, Šípková Růženko,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Hm,“ zabručel a otevřel oči.

„Dobré ráno. Rychle z postele, Denisa už je v koupelně. A když si nepohneš, sní ti snídani.“

Na to Honza slyšel velmi dobře. Bleskově se oblékl a šel do koupelny. Za chvíli jsem slyšela jejich smích, když jsem stlala postele. Šla jsem zpět do ložnice. Martina dojídala poslední zbytky snídaně.

„Máš to moc dobrý, sluníčko.“

„Jsem ráda, že ti chutná. Děti jsou v kuchyni, tak je půjdu zkontrolovat, ať to tam nezbourají. Až dojíš, nech ten tác tady, uklidím to.“

„Nemusíš.“

„Ale já chci.“

„Tak jo. Běž ty dva raději pohlídat, já to tu zvládnu sama,“ popostrčila mě s šibalským úsměvem na tváři.

„Už letím.“

Seběhla jsem dolů do kuchyně. Děti už měly skoro dojedeno. Sedla jsem si tedy ke své porci a pustila se také do jídla. Když jsme všichni dojedli, Martina akorát scházela po schodech dolů, oblečena do slušivých šatů. Přišla ke mně a políbila mě na tvář.

„Děkuju za snídani.“

„Nemáš za co. Sluší ti to,“ odpověděla jsem a pohladila ji po zádech.

„Tak, děcka. Dojíst a nachystat se. Musíme vyrážet, ať nepřijdeme pozdě.“

Děti se zvedly, talíře odnesly do dřezu a šly si pro věci do svého pokoje.

Když všichni odjeli, pustila jsem se do úklidu. Zabralo mi to necelou půlhodinu. Vyšla jsem nahoru do své pracovny a vzala si knížku. Šla jsem si sednout k bazénu. Po cestě jsem si pustila na věži hudbu. Když jsem si lehla na lehátko a otevřela knížku, přiběhli moji dva mazlíčci. Chvíli jsem je drbala oba za uchem.

„Hodní kluci,“ zašeptala jsem k nim.

Lehli si vedle mě, každý z jedné strany. Tiše oddechovali. Začetla jsem se do příběhu. Po nějaké chvíli jsem se ale přistihla, že létám myšlenkami někde úplně jinde. Mojí hlavou opět procházely vzpomínky na doby dávno minulé. Na moje dětství a ranou dospělost. Na doby, kdy jsem nevěděla, co se svým životem. Na doby, kdy jsem hledala sama sebe. Na doby, kdy jsem nechtěla žít sama se sebou, už jen proto, že mě hluboce zraňovaly moje vyhlídky na budoucnost. Vyhlídky na život mezi lidmi, kteří se na mě dívají skrz prsty. Mezi lidmi, jejichž pohledy jsou plné předsudků. Mezi lidmi, kteří mě soudí za každý krok, který udělám. Mezi lidmi, kteří měli tendence mě zatracovat jen proto, že se vymykám tomu, čemu oni říkají „normální“. Na ulici jsem se střetla s očima, ve kterých jsem viděla jen zavržení. Málokdy jsem se setkala s někým, kdo by se díval jinak.

Když jsem se kdysi dozvěděla, že nikdy nebudu mít tu možnost mít svoje děti, trvalo dlouho, než jsem byla schopná se s tímto faktem sžít a přestat ho řešit. Když potom ale začali do mého života přicházet lidé, kteří mě soudili za moji lásku, byla to pro mne až příliš velká rána. Copak mě chtěl osud zbavit i toho posledního štěstí, které člověk v životě může mít? Copak jsem udělala něco špatně? Moje láska byla vždy čistá, bez jediné poskvrny, nezištná, obětavá. A přes to všechno si na mě svět ukazoval. Nejen na mě, ale i na další, mně podobné. Svět nás zatracuje, odsuzuje, zapomínaje, že jsou i horší věci, než je vymykání se „normálu“. Zrada, podlost, ješitnost, lež, vražda, pýcha a tomu podobné zlo je přece odsouzeníhodné. Ale láska? Čím se provinila? Kolik srdcí opravdu zkazila k nepoznání? Ano, láska umí být krutá, umí ublížit, ale nikterak se z toho neraduje. Člověk, který miluje, si přece nezaslouží, aby byl odsouzen, odvrhnut, pranýřován. A přece se k němu svět sám o sobě otočil zády jen proto, že není jako ti ostatní.

Byly doby v mém životě, kdy jsem si přála, abych se narodila jinak. Abych měla stejné možnosti jako většina mých přátel a lidí z mého okolí. Všechno by bývalo bylo jednodušší. Byly chvíle, kdy jsem se ptala sama sebe a Boha, proč jsem byla stvořena právě takto? Zaklenutá mezi dvěma světy, ale nepatřila jsem ani do jednoho z nich. Ani ryba, ani rak a přece oba dohromady. Ptala jsem se, proč se takové věci dějí. Proč lidé, kteří touží po někom, kdo by je v nejtěžších chvílích objal, musí mít všechno ještě komplikovanější právě tím, že jsou, jací jsou? Jako by sám o sobě nestačil fakt, že najít k sobě takového člověka, je běh na dlouhou trať, který se několikrát za život zdá být téměř utopií.

Nepochybovala jsem o tom, kdo jsem. Jen jsem si snad stokrát položila otázku, zda by nebylo jednodušší to prostě popřít a snažit se žít tak, jak společnost káže. Jenže… Nebyl by právě tento krok daleko těžší a bolestnější, než snášení soudu většiny světa?

Zavrtěla jsem hlavou ve snaze setřást takové myšlenky a snažila se opět soustředit na knížku, kterou jsem držela v ruce. Marně. Myšlenky se mi toulaly v minulosti a jiných končinách. Zahleděla jsem se na stromy, stojící tak klidně a pevně několik stovek metrů za mou zahradou. Oni vědí, jaký je jejich úděl. Oni se navzájem neodsoudí jen proto, že je jeden jiný než druhý. To jen člověk, ten sobecký a přesto moudrý tvor, ze svého středu vyloučí jiného, jen pro jeho odlišnost. Jen člověk dokáže ublížit druhým jen proto, že si sám není v jejich společnosti jistý.

Bylo to krátce předtím, než jsem se přistěhovala zpět do Brna k rodině. Seděla jsem ve svém pokoji a psala dvoustránkový dopis. Jeho účel byl jediný – uvést věci na pravou míru a říct člověku, kterého jsem milovala, jak se vlastně věci mají a jaká je pravá povaha a hloubka mých citů k ní. Když jsem jí pár dní na to dopis předala, spadl mi ze srdce velký kámen. Konečně jsem mohla volněji dýchat. Po pár týdnech mě ale moje euforie přešla.

Když jsem otevřela svojí mailovou schránku, našla jsem tam zprávu od ní. Čekala jsem, že to přijde, jen mě obsah její odpovědi ranil a zklamal. Setkala jsem se s odmítnutím, nepřipouštěla naprosto žádnou diskusi či debatu na toto téma. Že byla šokována? To nebyla sama. Ale proč to vlastně nechtěla rozebírat? Nebyla jsem snad jediná, kdo choval takovéto city? Nebo snad někdy v jejím životě byl někdo jako já, kdo jí ublížil? Či to bylo jen z čistého odporu k lidem, jako jsem já? Odpověď jsem neznala.

A neznám ji dodnes. Nikdy jsem se nedozvěděla, jak se vlastně stavěla ke mně samotné a k citům, uloženým v mém srdci. Věrka mi nikdy neodpověděla ani jednu z otázek, které by se tohoto tématu týkaly. Nikdy jsem nenašla odvahu se jí postavit tváří v tvář a zeptat se jí, proč mi tehdy napsala tuhle odpověď. Chtěla jsem znát odpovědi, ale ledová ruka strachu pokaždé svírala moje srdce a já se nemohla nadechnout. Kdykoliv jsem stála v její blízkosti, odhodlaná konečně otevřít záležitost pět let starou, všechno se ve mně začalo svíjet a já se nezmohla na nic jiného, než začít běžné a přípustné téma. Nikdy jsem se nedozvěděla pravdu. Mělo to snad tak zůstat? Proč je v životě tolik otazníků? Proč člověk nedostane odpovědi, které má na dosah ruky, ale přesto tak děsivě daleko? Proč musí být mezilidské vztahy tak složité? Proč se lidé bojí pravdy? Proč mají strach z neznámého? Proč se úzkostlivě vyhýbají lidem, kteří prostě nezapadají do společenských standardů? Proč?

Nebylo to poprvé, kdy jsem pokládala tyto otázky. Ale komu? Bohu? Něčemu nebo někomu, kdo tohle všechno okolo nás a nás samotné stvořil? Nějaké nadpřirozené síle, která ovládá celý vesmír? Osudu? Koho jsem se ptala? Kdo jsem, abych se mohla takhle ptát a doufat v odpověď? Jakou má můj život cenu, abych si mohla dovolit vystoupit z toho stáda a vykřiknout tyhle otázky do celého světa? V čem jsem víc než ostatní? Kdo mi vlastně dal právo se dožadovat takových odpovědí? Kdo mi vlastně dovoluje každé ráno otevřít oči na tento svět? Kdo tahá za ty nitky? Kdo režíruje tohle divadlo? Je to snad Bůh? Je to všechno jen jedna velká shoda náhod a jiných nespolehlivých a nedůvěřivých věcí? Existuje něco jako osud? A pokud ano, může ho vlastně člověk při své titěrnosti změnit? Nebo je mu předurčen každý krok, který v životě udělá? Nikdy bych se nemohla smířit s faktem, že svůj osud, svůj život, nebudu moci ovlivnit, změnit. Nikdy bych nemohla přijmout nevyhnutelnost všeho, co má v mém životě přijít. Tohle bych nikdy nepřijala. Smíření s plánem, který je do posledního řádku napsaný ještě dříve, než jsem vůbec přišla na tento svět. To bylo nemožné.

Nespočetkrát v životě jsem si kladla otázku: Proč já? Viděla jsem nespravedlnost, zášť, nenávist tak prudkou, že ničila lidská srdce na prach. Kolem mě bylo tolik bolesti, strachu, lží a nečistoty, že mi bylo do pláče. A přesto ti lidé, kteří znali jen tohle, se měli lépe, než ti, jimž nebyla cizí láska, obětavost, přátelství, empatie, moudrost a laskavost.