Učitelé - povolání nebo poslání?

Učitelé – povolání, nebo poslání?

                 Učitelé. Lidé, kteří se podílejí na výchově mladých lidí. Již od útlého dětství byla přinášena moudrost do našich životů. Tito lidé se podílejí i na výchově ratolestí a později i mládeže. Samozřejmě může leckdo namítnout, že na výchovu jsou tu rodiče. Ale já se potom ptám: Co když rodiče výchovu zanedbávají? Potom je tento úkol „přesměrován“ na školu. Ať chceme, nebo ne, naši učitelé jsou lidé, kteří se bezprostředně podílejí na tvorbě zdravého pohledu mladého člověka na život. Když rodina selže, učitel může dítěti vtisknout do srdce pocit, že někomu záleží na životě, který ono dítě vede. Oni jsou ti, kteří nás učí zodpovědnosti. Uvažte přece, jaký přístup mají oni k nám. Každý z nás asi byl v situaci, kdy stál u tabule a byl zkoušen. Co to má společného se zodpovědností? Prakticky všechno. Už od prvních ročníků základní školy se dítě učí zodpovídat za svoji přípravu na další den, přípravu na další hodinu a možné zkoušení.

                Učitelé v dnešní době jsou (podle mého názoru) lidé, jejichž povolání je velice nedoceňované. Zastávám názor, že učitelé by snad měli být placeni zlatem, poněvadž jejich práce je opravdu náročná. Když si vzpomenu na léta, kdy jsem se vzpírala jakékoliv autoritě a představím si, že bych takových měla mít každý den na starosti víc, než stovku, dělá se mi špatně. Trpělivost, kterou tito lidé s námi mají (ať už jsme v pubertě, nebo jsme pořád ještě děti), ve mně nutně vyvolává pocit, že učitelství je víc než obdivuhodné.

                Každý z nás si asi vzpomene na situaci, kdy mu nějaký kantor pomohl. Ať už to bylo odložení písemné práce, či přezkoušení (a tím i oprava) z látky, kterou jsme z jakýchkoliv důvodů neuměli.

                Učitel je i člověk, který může člověku zachránit život. Sama jsem tuto situaci zažila. V době, kdy člověk nemá nikoho, na koho by se mohl s důvěrou obrátit se starostmi, které ho trápí, jsem zjistila, že učitel je i někdo, kdo může pomoci víc, než by se chtělo věřit.

                Samozřejmě, že někdo z vás může namítnout, že se učitel může zachovat nespravedlivě, nebo dokonce si může na někoho „zasednout“.  Co na to říct? Učitelé jsou také jenom lidé. A kdo z nás všech může odpovědět na otázku: Co je spravedlivé? Objektivita a spravedlnost jsou věci, kterých nikdy nelze dosáhnout na sto procent.  Učitel by se měl snažit být co nejobjektivnější. Nicméně ať chceme, nebo ne, vždy někde za rohem číhá ten zrádce, subjektivní přístup. Tak to na světě už chodí, že na světě existují city, jako je lítost, hněv, sympatie a mnoho dalších. A chtě nechtě nás tyto pocity ovlivňují. Jsme jen lidé a nikdo z nás není dokonalý a bez chyb. Proto bych lidem, kteří se staví proti učitelům se slovy: „On si na mě zasedl.“, vzkázala, že by měli spíše smeknout před trpělivostí a mnohdy i moudrostí, která se skrývá v těchto lidech. Vždyť se i říká: Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.

                „Kantořina“ je podle mého názoru spíše poslání, nežli povolání. Vždyť tuhle práci opravdu nemůže dělat jen tak někdo. Stát se právníkem, být technik či historik… To všechno se dá naučit. Ale trpělivost, jistá dávka empatie a moudrost (nikoli inteligence, ale moudrost)… To jsou vlastnosti, které každý nemá a se kterými se u učitelů ve většině setkávám.

                Většina učitelů, které jsem potkala ve svém životě, pro mě představovala autoritu. Ale možná i něco víc, než to. Učitelům patří (z mé strany určitě) hluboký vděk za to, že nade mnou nezlomili hůl. Tito lidi vážně obdivuji, protože si občas sama vyzkouším, co to je, někoho něco naučit. Něco mu předat. Kdybych já osobně měla učit, nejspíš bych skončila buď v psychiatrické léčebně, nebo ve vězení.

                V dnešní době totiž sleduji, že každým rokem přibývá dětí, které si z autority dělají terče vtipu. A nejen vtipu. Když se podívám, co jsme si troufli my a co si troufá dnešní mladší generace, jímá mě hrůza. Jsou to totiž velké rozdíly.

                Všem učitelům bych chtěla popřát pevné nervy a ráda bych jim vzkázala veliké poděkování, protože si nedokážu představit, jak by vypadal svět bez nich. Oni jsou ti, kteří stojí za dnešní společností a tím, jak přistupujeme k životu a k úkolům, které jsou nám kladeny do cesty. Jejich povolání by mělo být ceněno zlatem, poněvadž to, co musejí zvládnout oni, je něco, co zvládne opravdu málokdo.